Tam, kde je bolest normální

Žlutovlasý podraz

   Můj život by se dal vzhledem k okolnostem přirovnat k jednomu z těch drama seriálu pro teenagery. Možná něco jako Pretty little liars, Riverdale nebo 13 reasons why. Častokrát jsem si připadala jako jedna z holek, kterou pronásleduje A, někdy zas jako obyvatelka podivínského městečka, kde se brutálně vraždí, a nejčastěji jako Hannah Baker se svými vlastními kazetami a bolestí schovanou uvnitř.

Jenomže můj život se bohužel neodehrával za žádnými kamerami, které by se mohly kdykoli vypnout a všechny starosti by v tu ránu pominuly. Ne, já jsem seděla v poslední lavici učebny matematiky, u tabule přednášel látku jedinečný pan Poorly se svým obtáhlým svetříkem, skrz jenž mu prosvítaly tukové zásoby, a přede mnou seděla Lena a její myšlenky se určitě nezaobíraly matikou.

Od víkendu jsme spolu nemluvily. Uběhl už skoro celý týden a ani jedna z nás nevypadala na to, že by to měla v nejbližší době v plánu. Po příjezdu domů jsem jí jen napsala, že jsem v pořádku dorazila, a od toho momentu jsme se navzájem sobě vyhýbaly. Stejně tak jsem se úspěšně stranila i zbytku Campari. Donathan se na mě ani nepodíval a z mé strany tomu nebylo jinak. Myslím, že bych těm hnědým očím nedokázala čelit jen tak s neutrálním výrazem ve tváři. Občas mi to ale stejně nedalo a pokukovala jsem po něm, abych zjistila, jak na tom je. Fyzicky vypadal být v pořádku, ale neustále se mračil a působil mrzutě, jako by uvnitř sebe sváděl boj myšlenek.

Většinu času jsem trávila proto s Nicholasem. Dozvěděla jsem se o něm spoustu nových věcí a věděla jsem, že u něj najdu vždycky oporu. Sice mě nikdy tolik nedokázal překvapit jako Donathan a nikdy jsem se s ním necítila tak nabuzená životem, ale byl jistotou a jistotu jsem já ve svým životě momentálně potřebovala.

Máma vypadala den ode dne líp. Sváděla jsem to na toho atraktivního doktora, který u nás teď trávil většinu svého volného času. Konkrétně v noci jsem ho slyšela tajně přicházet a prozradil ho vždycky mámin přidušený smích znějící jak od náctileté puberťačky. V těch chvílích jsem si jako rodič přišla spíš já, ale to neznamenalo, že jsem za ni neměla radost.

Jenomže i přes všechny ty moje rádoby pozitivní úsměvy, že je všechno v pořádku a tak jak má být, mi fajn rozhodně nebylo. Byla jsem nešťastná a cítila jsem se prázdně. Chybělo mi Campari. Chyběla mi moje nejlepší kamarádka a co bylo nejhorší, chyběl mi i Donathan. Nemohl ho nahradit ani Nicholas se svým přívětivým úsměvem a hřejivými objetími a ani nikdo jiný.

Měl pravdu. S ním jsem vážně měla pocit, že mi může nabídnout celý svět, ať už to byla pravda nebo ne. Líbilo se mi být v jeho přítomnosti, i když jsme se permanentně hádali a osočovali. Chtěla jsem s ním trávit čas i po tom, co se ke mně zachoval hrubě a zle, i přesto, že mě nechal samotnou ve městě a poštval proti mně naše nevím.

Po zazvonění jsem okamžitě vypálila ze třídy a namířila si to k toaletám. Potřebovala jsem být na chvíli sama, bez přítomností desítek lidí, co po mně zvědavě pokukovali a nedali mi s tím pokoj.

Stála jsem tedy na školních záchodcích před počmáraným zrcadlem a dívala se nevěřícně na svůj odraz. Bože, jak já se v ten moment nesnášela. Nesnášela jsem Morbus, který ve mně tlel od narození, nesnášela jsem svoje až příliš bílé vlasy, nesnášela jsem tu část, která si přála být s Donathanem a přímo jsem nenáviděla tu slabost, která mě přemluvila k tomu připojit se ke Campari.

Zavrtěla jsem hlavou a opláchla si obličej, díky čemuž jsem si nevzhledně rozmazala řasenku. Bylo mi to fuk. Neměla jsem náladu na to vypadat dobře.

Popadla jsem svůj odrbaný batoh a zamířila do ateliéru i s černými koláči okolo očí. Odpadly nám poslední dvě hodiny, a protože jsem nechtěla jít domů a neměla jsem ani přátele, s kterými bych volný čas strávila, přišlo mi jako skvělý nápad strávit pár hodin za stojanem s výhledem na Toronto.