Tam, kde je bolest normální

Ta holka s Morbusem

Ráno mě kupodivu nic nebolelo, a to zjištění bylo úlevné. Donathan byl zjevně pořád nadopovaný léky proti bolesti, a tím mě vyvaroval jak křečím, tak následnému úpění. Máma i tak kontrolovala každý můj pohyb a neustále se mračila, a když jsem jí sdělila, že hodlám vyrazit do nemocnice za Donem, prohlásila, že bez debat pojede se mnou.

Celou cestu v autě jsme mlčely a já byla nervózní z toho, že jí stále nepřešly pochybnosti o mém stavu. Máma se vždycky ve věcech až moc vrtala. Zacházela hluboko do detailů, řešila skoro zbytečné maličkosti a ve spojení se mnou to platilo dvojnásob. Vysadila mě u nemocnice a povedlo se mi ji i přes neodbytné protesty přesvědčit, aby raději počkala v autě.

Na recepci jsem se nepříliš příjemné sestřičky zeptala, kde toho polámaného kluka najdu, a ta mrzutá ženská mě poslala do druhého patra, kde se nacházeli pacienti čerstvě po operaci. Našla jsem číslo jeho pokoje a pak jsem s váháním vešla dovnitř, načež mě do nosu udeřil zápach desinfekce a jakési léčivé masti. Netušila jsem, jestli tam najdu naši partu, ale doufala jsem, že si ukradnu aspoň chvíli o samotě s ním.

U lůžka bohužel ale někdo postával. Nějaký vyšší muž v elegantním kabátě a leštěných vysokých botách. Jakmile jsem vstoupila do neveliké místnosti, zaměřil na mě svůj tmavý odměřený pohled a já okamžitě poznala, že se na mě dívají Donathanovy hluboké oči. Tyhle však postrádaly tu rošťáckou jiskru a nevyvolávaly ve mně pocit, že mě chtějí na místě svléknout, což bylo samozřejmě jedině dobře.

,,Kdo jste?'' zeptal se mě muž zmateně a krapet moc ostře a já si nervózně projela prsty vlasy a rozmýšlela se, jestli k němu mám natáhnout ruku, nebo třeba udělat pukrle. V základech společenské etikety jsem byla totiž absolutně nemožná.

,,Dobrý den, jsem Donathanova... blízká kamarádka Bianca,'' představila jsem se koktavě a držela si od toho muže raději odstup. On si mě znovu důkladně prohlédl a pak se s malým úsměvem přiblížil, aby mi podal ruku sám. Brala jsem to jako dobré znamení a doufala jsem, že už se na mě nebude dívat jako na odpornou spodinu.

,,Jsem pan Chamberlaine, Donův otec,'' představil se mi i on a já též očima prozkoumala jeho štíhlou postavu. Musela jsem uznat, že byl atraktivní, ale nohy měl v černých kalhotách na můj vkus až příliš hubené a dlouhý kabát ho ke všemu ještě protahoval, takže působil jako lékořicový pendrek. Nejspíš celá jejich rodina měla potřebu se šatit do tmavých odstínů. Možná byl i Donathánův otec součástí nějakého gotického spolku či jiného fanatického vyznání.

,,Ještě se neprobudil, a to jsem tady už nejméně hodinu. Nechám vás tu s ním chvíli o samotě. Třeba budete mít větší štěstí,'' usmál se Chamberlaine starší, naposledy pohlédl na svého spícího syna a pak elegantním krokem odkráčel. Na jednu stranu jsem byla ráda, že tu byl, protože to byla známka toho, že mu na Donathanovi přeci jen záleží.

Sedla jsem si k zafačovanému gotikovi a chytla ho jemně za ruku. Měla jsem radost, že ještě spí, protože jsem se tak mohla bez zábran svěřovat a nestydět se cokoli vypustit z úst. I když mi scházely jeho chlípné oči a posměšné poznámky, které pronášel skoro pokaždé, co jsem před ním mluvila.

,,Ahoj, paličáku. To jsem já. Ta holka s Morbusem,'' zavtipkovala jsem odlehčeně a v tu chvíli na mě spočinuly dva vyhaslé udivené uhlíky. Zajíkla jsem se a pustila rázem jeho ruku, načež jsem se úlekem málem svalila ze židle.

,,Holka s Morbusem? Uniklo mi něco?'' reagoval nechápavě a šmátral po mojí dlani, jako by po celou dobu spánku vnímal, že jsem mu ji svírala.

,,Tys byl vzhůru?'' vyjekla jsem dotčeně a on se lišácky pousmál. Popuzeně jsem si založila ruce na prsou a odmítala s ním pro tuhle chvíli mluvit zdvořile.