Unknown boy |MenT| [CZ]

2. část

Byla to dobrá půlhodina, co jsem zírala na zobrazenou zprávu a absolutně nechápala, co se po mně chce a co mám odepsat. No dobře, co se po mně chtělo jsem si jaksi odvodila ze zprávy, ale vymyslet vhodnou odpověď bylo prostě náročné. A tak jsem na těch pár slov pořád hloupě zírala, dokud jsem si neuvědomila, že čas ještě pořád běží a moje odepisování trvá vážně dlouho.

carolphotos: Ahoj, čas konkrétně na co?

Zmáčkla jsem tlačítko odeslat a trpělivě čekala na zpětnou vazbu. Dotyčný si zprávu zobrazil téměř okamžitě - nejspíš na ni celou dobu poslušně čekal. Sama jsem nesnášela, když mi někdo takovou dobu neodepisoval. Jeho další zpráva přišla o pár vteřin později.

ment97: Sháním fotografa, tak na hodinu, max dvě, a tvoje fotky jsou fakt skvělý! Šlo by se domluvit na nějaké spolupráci?

Nakrčila jsem čelo (i když mi taková chvála skutečně lichotila, nebudu lhát) a otevřela jsem si profil dotyčného. Podle všeho se nejspíš jednalo o kluka zhruba v mém věku. Na profilu měl několik uměleckých fotek a já jsem tak nějak tušila, že ten modrooký brunet bude určitě on.

carolphotos: Promiň, ale já fotím pro zábavu. Není to moje práce.

Možná to znělo trochu nepřátelsky, ale focení jsem opravdu brala jako koníček a ne jako povinnost, za tím jsem si stála.

ment97: Aha, no... je to škoda, mohli jsme si vzájemně pomoct :)

Z telefonu jsem se zadívala do okna, jako bych čekala na nějakou další odpověď. Vzájemná pomoc? Jaká? Znovu jsem si projela jeho profil. Vypadal, že má rád auta a fotografie, které nepůsobily tak... uměle a lacině jako vyšpulené rty mých kamarádek. Je pravda, že žádné podobné fotky, jako měl na profilu on, jsem na tom svém ještě neměla a on na nich působil sebevědomě, což mě možná zaujalo ještě víc. Je opravdu těžké někoho přemlouvat, aby se u focení přestal stydět.

Instagram jsem nechala Instagramem, ačkoliv jsem nad tím dobrou chvíli ještě přemýšlela, dokud mě nevyrušil zvuk přicházející esemesky. Unaveně jsem si povzdechla a zprávu otevřela.

Andrea: Nezajdeme někam? Doma je nuda.

To měla pravdu, doma byla nuda, ale mě čekala další práce ve photoshopu, kterou jsem odkládala už dost dlouho. Na druhou stranu... šlo to doteď, proč by to nemohlo počkat ještě chvíli?

Já: Ok, kavárna jako vždycky?
Andrea: Za čtvrt hodiny jsem tam.

Sotva jsem vstala z postele a chtěla jsem se převléknout, uvědomila jsem si, že mám na sobě ještě pořád potrhané černé džíny, které jsem měla ve škole. Akorát místo černého tílka jsem zvolila bílé tričko s krátkým rukávem a šedý svetřík. Byl zrovna jeden z těch chladnějších podzimních dnů, občas pršelo, sem tam svítilo slunce, nebo bylo prostě zamračeno.

Nechtělo se mi jít v tak chladném počasí pěšky, a proto jsem popadla klíče od auta, které ležely v předsíni na botníku. Neměla jsem tušení, jak dlouho jsem jela, možná deset minut, protože zácpy na silnicích v tuto hodinu byly naprosto normální. Bylo asi půl čtvrté a všichni spěchali z práce.

Auto jsem nechala stát na parkovišti kousek od kavárny. Klasicky jsem měla zpoždění, a tak jsem se na Andreu už ode dveří omluvně pousmála, když se na mě podívala tím kde-jsi-tak-dlouho pohledem.

„Promiň," vydechla jsem, když jsem sebou kecla na zadek. „Na silnicích je to momentálně dost hektický," pokrčila jsem rameny na náznak toho, že za to opravdu nemůžu.