Unknown boy |MenT| [CZ]

16. část

Během nakupování jsme se s Andreou domluvily na pátečním večeru, který jsme chtěly strávit v baru. Říkala jsem si, že takové menší povyražení by mi mohlo jedině prospět.

Po dvou hodinách učení jsem se začala chystat. Dlouhé hnědé vlasy jsem natočila a na obličeji vytvořila něco přijatelnějšího. Ve skříni jsem se ale přehrabovala poměrně dlouho. Nakonec jsem stejně zvolila černé džíny s rozpáranými koleny, bílé tílko a černé sako do pasu.

„Kam zase jdeš?" zamračila se máma, když jsem byla na odchodu.

„Ven," nechápavě jsem se na ni podívala. „Nebo to už ti taky vadí?"

„Karolíno, nezdá se ti, že už je toho poslední dobou trochu moc? Jsi v jednom kuse s tím klukem a teď jdeš kdovíkam," rozhodila rukama. „Kdy se hodláš učit?" zamračila se.

„Panebože," povzdechla jsem si otráveně. „Učila jsem se včera večer a dneska taky, tak co po mně ještě chceš?" začínala jsem zuřit. „Až na matiku mám známky dobrý."

„Ale mohly by být ještě lepší!" trvala stále na svém.

„Já ale nemám nafukovací hlavu!" začala jsem ječet a nevědomky jsem si vybavila rozhovor s Honzou, kdy jsem se mu svěřila s tím, že mě máma nepodporuje. „A taky nehodlám sedět jenom u učení! Mám i reálnej život, svoje záliby a kamarády, se kterejma chci trávit čas!"

Čišela ze mě dlouho schovávaná naštvanost a máminy vytřeštěné oči toho byly živoucím důkazem. Tohle už ale muselo ven. Držela jsem to v sobě příliš dlouho a pohár trpělivosti už bohužel přetekl.

„Teď jsi hrozně nespravedlivá," ukazovala na mě vztyčeným prstem. „Jenom chci, aby z tebe něco bylo, abys byla šťastná!" začínala se taky rozčilovat.

„Aha," odfrkla jsem si. „Jenže tenhle tvůj ustavičnej nátlak dělá ale přesnej opak. Mořím se u učení ve škole a minimálně dvě hodiny doma. A ty, místo toho, abys mi dopřála trochu volnýho času a podpořila mě v tom, co mě doopravdy baví, mě pořád jenom peskuješ. Takže jestli chceš, abych byla konečně šťastná, tak mě nech žít jako normální plnoletou holku," bolestně jsem zavřela oči a zhluboka se nadechla.

Její prázdný pohled mluvil za vše, neměla mi k tomu co říct. Zakroutila jsem nad tím pobaveně hlavou, oblékla jsem si bundu a odešla. Tohle chtělo pořádného panáka na uvolnění.

***

Po hodině a půl strávené v baru jsem byla pěkně opilá. Všechno kolem mě se točilo, lidé se zvláštně vlnili a mně bylo konečně dobře. Cítila jsem se volnější a ty nekonečné starosti mě na chvíli konečně opustily.

„Kam jdeš?" vyjekla Andrea, výjimečně střízlivá, když jsem nemotorně slezla z barové židle.

„Tančit," křikla jsem na ni přes hlasitou hudbu.

Jejích hloupých řečí jsem si vůbec nevšímala. Zapletla jsem se do davu tančících těl. Houpala jsem se do rytmu hudby a nic kolem sebe nevnímala. Opojená tvrdým alkoholem jsem vrtěla boky a užívala si skoro po roku tu příjemnou euforii.

Po dvou nebo třech protančených písničkách jsem se prodírala davem zpět k baru. Andrea naštvaně hulákala do telefonu a Marek se vybavoval s partičkou kluků stojící opodál. U baru jsem si objednala dalšího panáka vodky a kopla ho do sebe.

„Tohle je super večer," vydechla jsem spokojeně.

„Kájo, měla bys brzdit. Už je to dlouho, co jsi takhle pila," zamračila se Andrea a odstrčila ode mě prázdného panáka.

„Hele, nech mě žít!" praštila jsem ji do ruky, kterou odstrkovala skleničku.

„Tohle přece není žádnej život, když chlastáš kvůli tomu, abys na někoho zapomněla," protestovala.

Moje dobrá nálada byla ve vteřině pryč. Měla pravdu. Utápěla jsem se ve vlastních sračkách a snažila se je řešit alkoholem. A jestli mi předtím bylo lépe, tak jsem si to jenom namlouvala. Všechny špatné myšlenky byly zpět. Vzpomínky na Honzovu bývalou přítelkyni zaplavily mou mysl jako hurikán. Stejně tak ranní konverzace s ním, můj unáhlený odchod a dnešní hádka s mámou, která mi na lepší náladě zrovna nepřidala.

Začínalo se mi těžce dýchat. Motala se mi hlava a dvakrát dobře mi taky nebylo. Téměř okamžitě mě postihla panika, že budu zvracet. Andrea jako by to vycítila a vzala mě ven na čerstvý vzduch, kde jsem se zády opřela o zeď. Ledový noční vzduch mi dělal dobře, ale špatně mi bylo pořád stejně.

„Vrátím ti telefon," řekla a podala mi jej.

„Ty sis ho půjčovala?" zarazila jsem se a pracně jsem ho soukala do kapsy těsných džín.

„Hm," přikývla. „Tak co, chceš jít domů?" zeptala se mě, přičemž si mě zase soucitně prohlížela.

„Asi jo," zafuněla jsem zmoženě. „Běž za Markem, já to..." rukou jsem si přikryla pusu, protože se mi udělalo špatně. „Já to zvládnu," dodala jsem vzápětí a pomalu jsem se odlepila od stěny.

„V tomhle stavu tě rozhodně samotnou jít nenechám, ještě tě něco zajede," řekla rozhodně. „Tak pojď," podepřela mě.

„Ty jsi tak skvělá kámoška," povzdechla jsem si, když mě přidržovala, abych se neskácela na chodník.

„Já vím. Zítra ráno mi budeš moct poděkovat," objala mě, zatímco jsme kráčely domů.

***

Ve středu jsme překročili 1K přečtení! 🎉 To je prostě úplně šílený 😮 Ani nevím, co vám na to mám říct 😊 DĚKUJU ❤️ Jste skvělí! 😇

Doufám, že se vám dnešní kapitola líbila! 😇 Dáváte mi pozitivní feedback, což mě neskutečně těší a taky mě to posouvá dál 😊 Takže vaše dojmy a pocity nezapomeňte vyjádřit dole v komentářích, vždycky mi to udělá radost 😇

Každý komentář ✏️, hvězdička ⭐ nebo odběr mě moc potěší 💚

Beth x