Unknown boy |MenT| [CZ]

12. část

Nebudu lhát, hrát Five Nights at Freddy's s hrdinou Honzou nebyl zrovna nejlepší nápad, jaký kdy dostal. Zkrátka a dobře se to zvrtlo v naprostou tragédii. Po pěti minutách hraní začal Honza ječet, cukal sebou a jednou se mu podařilo odhodit sluchátka takovým stylem, že mě jimi praštil do oka. Nemohu však popřít fakt, že jeho následná starost se mi líbila. Neustále se mě ptal, jestli mě to bolí a následně mě konejšivě objímal. A já, jako naprostý sobec, jsem si to užívala. Každé jeho sevření mě v náruči, jeho konejšivá slova a nekonečnou starost.

Po dokončení natáčení, kdy jsem se divila, že ještě slyším a vidím, jsme se přesunuli na pohovku, kde jsme přemýšleli, co večer podnikneme. Jako nejlepší nápad se jevilo otevření vína a pojídání nějakých dobrot. V tu chvíli jsem si vzpomněla na věci, které jsem s sebou přivezla, a proto jsem pro ně následně odběhla.

„Co si potom, až Rady odejde, udělat filmovej večer?" ozval se najednou Honza, když jsem se vracela z ložnice. Byl zrovna v kuchyni a ze skříňky vytahoval skleničky.

„To zní dobře," usmála jsem se, když jsme se společně vraceli do studia.

Na pohovku jsem položila igelitku s věcmi a sledovala Honzu, jak do skleniček nalévá víno. Jednu podal mně, druhou Radymu a s třetí se posadil vedle mě. Oba dva si se zájmem prohlíželi dobroty, které jsem jim přivezla.

Nakonec to byl fajn večer. Pili jsme, jedli brambůrky, objednali si čínské nudle a bavili se. Ani tady mě neminulo dlouhé vyprávění toho, jak jsem přišla ke svému jménu, až mě udivovalo, že se na to ani jeden z nich nezeptal dřív. Možná si jako většina lidí mysleli, že je to jenom obyčejná přezdívka.

„Tak to jezdíš do Ameriky docela často, ne?" zeptal se zvědavě Rady, zatímco Honza mě pozorně sledoval.

„Často?" uchechtla jsem se. „Objevím se tam jednou za rok, a to v srpnu, když mám narozeniny."

Bylo hezké si s mini o tom povídat. Šlo na nich vidět, že je naše rodinná situace z nějakého důvodu zajímá. Možná to ale bylo tím, že tahle americká krize zajímala vždycky všechny moje kamarády.

Mě samotnou potom bavilo poslouchat Honzovy cestovatelské zážitky, u jejichž vyprávění vypadal vyloženě nadšeně. Ale i přes jeho nadšení mi na něm půlku večera něco nesedělo. Od doby, co jsme začali pít, mi připadal z něčeho nervózní. Ty věčně usměvavé rty byly zkroucené do jakéhosi úšklebku a očima pořád bloudil po černé obrazovce telefonu, přičemž snad desetkrát někomu odmítl hovor. Nechtěla jsem se ho na nic ptát, ale na druhou stranu mě to znepokojovalo.

Po zhruba hodině a půl, kdy už bylo skoro půl osmé a ulice venku byla zalita tmou, jsem cítila, že mi víno stoupá do hlavy. Nechtěla jsem, aby mě viděli opilou, a tak jsem sklenku odložila a se zavřenýma očima se opřela. Všechno kolem mě se pomalu točilo, což bylo znamení, že mám prostě dost.

„Je ti špatně?" zeptal se Honza po pár vteřinách, když zaregistroval, že ho absolutně nevnímám.

„Ne. Snažím se vystřízlivět," zamumlala jsem unaveně.

Zasmál se. „Můžeme se jít projít, tak vystřízlivíš rychleji."

„Tak já už půjdu domů," Rady vedle mě se zvedl.

„Hm," zamručela jsem.

Během vteřiny jsem byla vytažena na nohy. Oči jsem rázem otevřela a zjistila, že stojím tváří v tvář Honzovi, který vypadal velmi pobaveně. Poprvé za celou dobu mi bylo vážně trapně. Držel mě za ruce a já měla pocit, jako by to se mnou mělo seknout.