Unknown boy |MenT| [CZ]

14. část

Probudil mě chlad a mírná bolest hlavy. Převalila jsem se v rozehřátých peřinách a opatrně otevřela oči. Zamžourala jsem kolem sebe a prostředí, v němž jsem se nacházela, mě vrátilo zpět do reality. Takže to nebyl jenom sen.

S povzdechem jsem se posadila a natáhla se pro telefon. Bylo teprve půl deváté a kromě času se mi na obrazovce ukázalo několik zpráv a zmeškaných hovorů od mámy.

Máma: Jak si to představuješ, abys jezdila na noc do Pardubic?!
Máma: Okamžitě se mi ozvi!
Máma: O tomhle si ještě promluvíme!

Mávla jsem nad tím rukou. Na tohle jsem neměla nervy a už vůbec ne náladu. Místo toho jsem vzhlédla ke střešnímu oknu a zjistila, že venku lije jako z konve. Alespoň to bude pochmurný den se vším všudy.

Při pohledu na zavřené dveře jsem si předešlý večer vybavila jako lusknutím prstu. Znovu jsem pocítila tu mně už známou bolest. Při představě, že ho teď budu muset potkat a pravděpodobně s ním i mluvit, jsem umírala. Na druhou stranu jsem to chtěla mít konečně za sebou a být mimo tohle prostředí.

Z cestovní kabele jsem vydělala hřeben a kartáček s pastou na zuby, načež jsem nakoukla na chodbu, jestli je vzduch čistý. V naprosté tichosti jsem se proplížila do koupelny hned vedle ložnice. Vykonat ranní hygienu mi zabralo zhruba pět minut. V ložnici jsem se potom převlékla a sbalila si všechny věci.

Nechtěla jsem se s ním potkat, ale jinou možnost jsem bohužel neměla. Stejně tak jsem se nechtěla bavit o včerejšku a ačkoliv mi to bylo proti srsti, rozhodla jsem se, že nejlepší bude, když se zkusím chovat tak, jako by se skutečně nic nestalo. A v podstatě ani nestalo. Jenom políbil mě a vzápětí se nechal on políbit jinou.

Měla jsem vůbec právo na takové chování? Během těch pár polibků jsme si přece neřekli, že spolu chodíme. Ale vždyť ho miluješ a on tě políbil! Samozřejmě že na to máš právo! okřikl mě vlastní mozek. A měl pravdu. Opravdu jsem se zamilovala a všechny vzpomínky na něj a tu holku ve mně kromě bolesti vyvolávaly vztek a žárlivost.

Odhodlaně jsem vyšla na chodbu a následně sešla schody do obývacího pokoje. Tam jsem se setkala s jeho pohledem. Vypadal jako zubožené štěně. Jindy perfektně upravené vlasy mu trčely do všech stran a místo očí měl dva oteklé polštářky. Přesto byly pořád stejně krásné, ale smutek v nich byl naprosto zřetelný.

„Ahoj," řekl chraplavým hlasem a bleskurychle se postavil.

„Ahoj," pípla jsem přiškrceně.

„Ty už jdeš?" zeptal se překvapeně, když zaregistroval, že jsem oblečená a sbalená.

Odkašlala jsem si. „Jo, já... už musím," snažila jsem se to zahrát co nejpřesvědčivěji, ale upřímně mi to vůbec nešlo.

„Ne, Karolíno," chytil mě za ruku, „musíme si promluvit," dodal vzápětí.

„Není o čem," zavrtěla jsem hlavou a vykroutila se mu ze sevření.

„Ale je," trval na svém. „Kájo, já vím, že jsem se zachoval jako idiot a ani nevíš, jak moc mě to mrzí," drmolil jak nejrychleji uměl.

A ty ani nevíš, jak moc to mrzí mě, napadlo mě okamžitě.

„Hele, Honzo, nech to bejt," zamračila jsem se a protáhla se kolem něj. „Vždyť o nic nejde. Nic se přece nestalo," pokrčila jsem rameny, zatímco jsem si obouvala tenisky.

„Lžeš sama sobě a moc dobře to víš," založil ruce na hrudi a dotčeně se na mě podíval.

S předstíraným pobavením jsem zakroutila hlavou. „Já už vážně musím jít," prohodila jsem, načež jsem si oblékla bundu.

„Počkej," udělal krok ke mně. „Uvidíme se ještě? Ozveš se aspoň?" znovu se tvářil jako týrané štěně.

Trhalo mi to srdce. Nechtěla jsem odcházet takhle a nechtěla jsem ho od sebe odstřihnout, ale potřebovala jsem čas na zahojení všech čerstvých ran.

„Nevím. Asi teď nebudu mít čas. Chodím do školy a taky bych ráda v květnu odmaturovala," znovu jsem pokrčila rameny a sehnula se pro tašku s věcmi.

„Aha," zamručel. „Tak hodně štěstí," prohodil ještě, než mi otevřel dveře, abych mohla odejít.

Vyšla jsem na chodbu a naposled se k němu otočila. Chtěla jsem si zapamatovat jeho tvář, ty nádherné modré oči a rozkošné rty. Potom jsme si oba řekli něco jako ahoj a já mohla konečně odejít.

Schody jsem brala po dvou, div jsem se na nich nezabila. Dole jsem se jen tak tak vyhnula nějaké paní, kterou bych jinak srazila k zemi. V kapse bundy jsem vylovila klíče od auta a tašku s věcmi hodila na zadní sedadla. Po nasednutí jsem nastartovala a snažila se co nejrychleji odjet.

Po pár metrech jsem se rozbrečela jako malé dítě. Museli jsme to ukončit zrovna takhle? Musela jsem se zamilovat zrovna do něj? Musela jsem ho vůbec potkat? V duchu jsem proklínala Andreu, která mě k tomu všemu donutila.

Po tomto celém fiasku jsem si moc dobře uvědomovala, že zapomenout na něj bude to nejvhodnější řešení celé této pekelné situace.

***

Snad jste si dnešní kapitolu užili 😇

Vaše dojmy a pocity můžete vyjádřit dole v komentářích 😇

Každý komentář ✏️, hvězdička ⭐ nebo odběr mě moc potěší 💚