Unknown boy |MenT| [CZ]

32. část

Po návratu zpět do České republiky jsem se okamžitě musela sejít s Andreou. Nejen že mě ona sama uháněla, abychom se sešly na kávě, protože byla zvědavá, ale potřebovala jsem to stěhovací dilema s někým probrat. Andrea se zdála jako vhodný kandidát. Vždyť je to moje nejlepší kámoška, říkala jsem si.

„Já ti to tak závidím!" zakňučela, když si prohlížela fotky, které jsem tam stihla pořídit. „To Marek mě takhle nikam nevytáhne," postěžovala si a hlavu si s povzdechem podepřela rukou.

„Víš, nejspíš bychom taky nikam nejeli, kdybychom se nepohádali a Honza neměl tu nehodu," pokrčila jsem nad tím nevinně rameny. „Tohle k tomu Honzu vyhecovalo."

„I tak," znovu si povzdechla. „Na druhou stranu chápu, že chtěl před vším tím tlakem od lidí někam vypadnout," chápavě přikývla. Já naopak netušila, která bije.

„Cože?" zarazila jsem se. „Před jakým tlakem od lidí?" nechápala jsem.

Nervózně se ošila. „Ty jsi to vlastně nečetla," bolestně zavřela oči. „Po netu kolují různý články o tom, co se Honzovi stalo a co tomu předcházelo," zatvářila se poněkud nervózně. „Tehdy, když jste se na Utuberingu pohádali, tam byl nějakej bulvární slídil a napsal o tom výživnej článek na jednu pubertální stránku o našich nejsledovanějších youtuberech," vytáhla svůj mobil, na němž cosi hledala a následně mi ho podala.

„Brutální hádka slavného párečku vyvrcholila v rozchod, úspěšný youtuber Jan Macák alias MenT měl následně autonehodu. Může za to nečekaný zvrat v jeho vztahu?" přečetla jsem název článku nahlas, načež moje pusa zůstala dokořán. „To snad nemůžou myslet vážně!" Tentokrát jsem to byla já, kdo se prudce postavil a řval přes půl kavárny.

„Kájo," oslovila mě Andrea pohotově, a tak jsem se zase posadila. „Kašli na to. Ten idiot dostal od lidí takovou čočku, že dlouho zase nic nenapíše," uklidňovala mě.

Nebyla jsem schopná cokoliv říct. Díky maturitě a strachu o Honzu jsem si nenašla na slídění po sociálních sítích čas, takže tuto perlu jsem ani nestihla zaregistrovat.

„Myslíš, že to četl Honza?" zeptala jsem se jí, ačkoliv odpověď mi byla předem jasná.

„Jo, dokonce se k tomu na Instagramu vyjadřoval, že to není pravda a-"

„Cože? Kdy?" skočila jsem jí do řeči.

„Když byl v nemocnici," nechápavě se na mě podívala. „Ty o tom vážně nic nevíš?"

„Připadá ti, že se takhle tváří včas informovanej člověk?" zamračila jsem se.

Omluvně sklopila hlavu. „On ani nechtěl, aby se to k tobě dostalo," mumlala téměř neslyšně. „Dokonce prosil fanoušky, aby ti to neposílali a nic ti o tom nepsali."

„Proč?" hlesla jsem přiškrceným hlasem, protože mi z toho bylo jednoduše smutno.

„Protože jsme maturovali a věděl, jak moc jsi kvůli tomu ve stresu," usmála se.

„Ach jo," složila jsem hlavu do dlaní. Projela mnou taková vlna emocí, až mě to nakonec dojalo.

„Tak na to kašli. Ty máš ráda jeho, on zase tebe," rozzářila se, „tak se nemusíš trápit kvůli takové kravině," mávla nad tím rukou.

To mi připomnělo hlavní důvod našeho brzkého setkání. Něco, co mě skutečně trápilo, mi stále leželo na srdci a potřebovalo to konečně ven. Nepřipadalo v úvahu, abych to jako první řešila s mámou.

„Víš, vlastně se v tom Londýně stalo něco, co bych s tebou potřebovala trochu probrat," nervózně jsem se poškrábala ve vlasech.

„Ach-můj-bože! Jsi těhotná?!" vypískla tak nahlas, až se pár lidí otočilo. Nejhorší na tom bylo, že většinou šlo o známé mojí mámy.

„Panebože, ne!" odpověděla jsem schválně trochu nahlas, aby to přihlížející postřehli taky.

„Tak co se stalo? Nenapínej mě!" šťouchla mě do ruky. „Požádal tě snad o ruku?" zachichotala se.

„Nepožádal mě o ruku, ale o to, abych s ním bydlela."

Ticho. Rty se jí stáhly do úzké linky a hlavu naklonila na stranu, jako kdyby přemýšlela, jestli dobře slyšela.

„Jako aby ses za ním odstěhovala do Pardubic?" pípla smutně. S ještě smutnějším výrazem jsem přikývla. „To přece nejde," zamračila se. „Tady máš mámu, mě, Marka," blekotala, ale i tak vyjmenovala všechny důvody, které mě tu držely.

„Ale tam mám přítele," povzdechla jsem si.

„A... ty už jsi souhlasila?" zeptala se opatrně, jako by se bála odpovědi.

„Poprvé ano, ale potom jsem si uvědomila, že bych o vás o všechny přišla," pokrčila jsem rameny.

„Vážně jsem taky jeden z důvodů?" usmála se.

„Samozřejmě, že jsi," protočila jsem oči, protože jsem nechápala, jak se na něco takového může vůbec ptát.

„To je od tebe moc milý," rozzářila se a napila se kávy.

Poté jsme se na nějakou dobu odmlčely. Mně ze srdce spadl kámen, protože jsem se někomu mohla konečně svěřit, ale pořád jsem to nijak nevyřešila. Nechtěla jsem Honzu nechávat čekat tak dlouho na své konečné rozhodnutí. Jenomže ono to bylo tak neskutečně těžké. Část mě chtěla za Honzou, protože vztahy na dálku nefungují příliš dlouho a část mě chtěla zůstat tady.

„Měla bys to udělat," pronesla Andrea po chvíli.

„Co?" nevěřícně jsem k ní zvedla hlavu.

„Jestli se máte nějak posunou, tak takhle. Potkala vás už spousta straček a tohle by vám mělo pomoct. Takže na nic nečekej a odstěhuj se," podívala se na mě tak vážně, až jsem se nestačila divit.

„Ale co ty? Co máma? Přece vás tady nemůžu jen tak nechat," zamračila jsem se.

„Ne, ty se nemůžeš pořád řídit podle ostatních," vzala mě za ruku a pevně mě zmáčkla. „Kvůli strachu jsi málem nevzala jeho nabídku, potom se to nelíbilo tvojí mámě, musela jsi chodit do školy, v květnu jsme maturovali a co já vím," rozhodila rukama, „vztahy na dálku nebývají moc dlouhý. Teď už ti nic nebrání, nic tě tu nedrží."

Znovu jsem nedokázala nic říct, natož abych protestovala. Byla jsem tím natolik zaskočená, že mě to donutilo o všem přemýšlet. Měla pravdu. Všechno, co mi řekla, byla pravda. Pořád jsem se něčím a někým omezovala, aniž bych si něco užívala na sto procent.

„Klidně to s tebou řeknu mámě," nabídla se mi. „Ona to pochopí. Myslím, že po té Honzově nehodě si sama všimla, jak moc vám na sobě záleží. Neměla by ti v tom bránit, obzvlášť pokud chce, abys byla konečně pořádně šťastná."

Valila jsem na ni oči. „Poslyš, ty jsi najednou nějaká moudrá," uchechtla jsem se.

„To já jsem vždycky," zatvářila se důležitě, načež se zasmála. „Ale myslela jsem to všechno vážně, to doufám víš," ujišťovala mě.

Přikývla jsem. „Já vím. A děkuju," vděčně jsem se na ni usmála a tentokrát jsem to byla já, kdo jí důvěrně stiskl ruku.

***

Tak dneska ještě jedna 😇