Unknown boy |MenT| [CZ]

6. část

Sobotní narozeniny byly v plném proudu už od nějakých devíti, co jsme Andree předali její dárky. Můj, ostatně jako vždycky, byl naprostou peckou, div mě samou radostí neuškrtila, když mi s křikem skočila kolem krku a tisíckrát mi děkovala.

Po gratulacích, zhruba v deset, jsme se přesunuli do klubu, kde se narozeniny zvrhly na divokou párty v čele s Andreou, která se stihla během tak krátké chvíle pěkně ztřískat. Sledovala jsem ji z barové židličky, jak se kroutí ve středu parketu spolu s ostatními, které ve skutečnosti ani neznala. Co se týkalo Marka, jejího přítele, byl střízlivější a bavil se s partou kluků stojící mimo taneční parket. 

„Kájo!" zavolala přes celý klub. „Pojď za námi!" mávala na mě jako zběsilá.

Zakroutila jsem hlavou na náznak nesouhlasu a dál jsem se zdržovala u sezení a popíjení už třetí vodky s džusem. Mně samotné pití lezlo do hlavy rychle, ale naštěstí ne tak, jako jí. Svoji alkoholickou stopku jsem si dala zhruba před tři čtvrtě rokem, kdy jsem zjistila, že zůstat někdy střízlivý je vážně potřeba.

Do kroutících se těl na parketu jsem byla tak zabraná, že jsem si ani nevšimla, že si vedle mě někdo sedl.

Zvědavě jsem otočila hlavu a samým údivem málem spolkla brčko vedoucí do mého nápoje. Šokovaně jsem zírala do tváře chlapce, kterého jsem tam rozhodně nečekala. Proč je tady? Kdo ho pozval? Hlavou mi šrotovalo tolik otázek, ale odpověď jsem zatím neznala ani jednu.

Ty oči, ty vlasy... Stop! okřikla jsem samu sebe. Polkla jsem vodku a skleničku položila za sebe na bar.

„Co tady děláš?" zeptala jsem se otráveně. Zrovna on byl ten poslední, koho jsem chtěla vidět.

„Říkal jsem si, že se zastavím na pár drinků a možná potkám tebe," pokrčil rameny a nenápadně se ke mně přisunul.

„Skvělý," řekla jsem bez zájmu o jeho přítomnost a s jasnou dávkou ironie.

Jestli to ještě něco nepochopil, šlo o mého ex-přítele Adama.

„Bavíš se?" zeptal se a kopl do sebe panáka. Ani jsem si nevšimla, že by si něco objednal.

Arogantně jsem se uchechtla. „Bavila jsem se, dokud jsi na mě nezačal mluvit," spražila jsem ho zlostným pohledem.

„Ale no tak," uculil se tak sladce, až se mi udělalo nevolno a vodkou to rozhodně nebylo. „Doufal jsem, že se potkáme. Myslel jsem na tebe," na rtech mu pořád visel ten slizký úsměv, s kterým si mě prohlížel.

„Aha," odfrkla jsem si posměšně. „A myslel jsi na mě i tehdy na záchodě s tou blondýnkou?" zeptala jsem se kousavě.

Protočil očima. „Je to skoro rok, Karolíno, budeš mi to vyčítat donekonečna?" tvářil se dotčeně.

„Jistě že ne," věnovala jsem mu další z mých ironických úsměvů. „Protože odcházím."

Zvedla jsem se ze židle, popadla sklenici vodky a odcházela k východu.

„Kájo, kam jdeš?" vyjekl Marek, kolem kterého jsem procházela.

„Jdu na chvíli na vzduch. Za chvíli se vrátím," pokusila jsem se o milý úsměv.

Procpala jsem se davem lidí a dveře málem vyrazila z pantů, jak moc jsem chtěla být v tu chvíli sama. Vyřítila jsem se na ulici, kde naštěstí nikdo nebyl, a posadila jsem se na obrubník před barem.

Cítila jsem, jak se mi po tváři kutálí slzy. Jako by to bylo včera, co jsem vešla na ony dívčí záchody a viděla tam Adama v akci s nějakou holkou. Za tohle emocionální vypětí mohl hlavně alkohol proudící v mých žilách, ale je pravda, že staré rány se ještě nestihly pořádně zahojit. Ne v jeho přítomnosti, kdy předstíral, že se v podstatě nic nestalo a pokud stalo, mělo mu být dávno odpuštěno.