Unknown boy |MenT| [CZ]

21. část

Vstávání kolem šesté pro mě bylo po týdenních prázdninách naprosto vyčerpávající. Svoji únavu jsem připisovala především Honzovi. Psali jsme si skoro do dvou do rána, což se ve finále jevilo jako velmi špatný nápad. Cítila jsem se jako přejetá parním válcem. Oči jsem sotva dokázala otevřít a tělo mě bolelo jako po běhu nějakého maratonu.

Stejně tak unavená jsem se cítila ve škole, ne-li víc. Probíraly mě až nenápadné Andreiny otázky ohledně víkendu. Ve mně se hromadila radost, ale i naštvání. Pořád jsem nemohla překousnout, že Honzovi volala za mými zády a výhružkami ho donutila přijet. Na druhou stranu jsem si vážila její starosti a toho, jak se mě snažila hájit.

Přesto jsem se jejím otázkám vyhýbala a snažila se předstírat, že se vůbec nic nestalo. A věřte nebo ne, bylo skutečně těžké držet to všechno v sobě a nepodělit se s ní o ty pro mě skvělé novinky. Ale tím, jak se snažila ze mě něco vytáhnout, zničila moji odolnost, a tak jsem to na ni vzápětí vychrlila. Dokonce jsem jí vyčetla i to, že to všechno spáchala za mými zády a způsobila mi tak ranní šok v podobě Honzy. Ale o tom, co se dělo večer, jsem jí zatím neřekla vůbec nic.

„Takže jste si to vyříkali?" ptala se nadšeně, když byla obědová pauza a zůstaly jsme ve třídě sedět samy.

„Vyříkali..." mlžila jsem tajemně. Nechtěla jsem jí to říct všechno najednou.

„Jenom vyříkali?" tázavě se na mě podívala, jako by mi nevěřila.

„Možná něco víc," nevinně jsem se podrbala ve vlasech.

„Líbali jste se?" zeptala se a v očích jí zajiskřilo. Andreino zvědavé já se probouzelo.

„Taky," odkašlala jsem si a krátce se na ni podívala.

V tu chvíli se však Andrea postavila tak prudce, že převrhla láhev s pitím, a šokovaně otevřela pusu. To její zvědavé já bylo v plné palbě.

„Ach-můj-bože! Vy jste se spolu vyspali?!"

Ne, neznělo to jako obyčejná otázka. Byla to směs hysterie a emocionálního výbuchu. Naprosto jsem její reakci chápala, přesto mě trochu zamrazilo, když jsem si uvědomila, že nás může kdokoliv slyšet.

„Ježíš, sklapni a sedni si!" cekla jsem a za svetr ji stáhla zpět do sedu.

Neměla slov. Ta věčně mluvící Andrea neměla slov. Pořád na mě zírala s otevřenou pusou a snažila se zpracovat nové informace.

Po pár vteřinách mlčení jsem pokrčila rameny. „No co? Šlo ti přece o to, abychom se usmířili."

Tím jsem ji šokovala ještě víc. „Překvapuješ mě," vydechla ohromeně. „To jsi byla ještě opilá nebo co?" nechápala.

„Ne. Byla jsem naprosto, ale naprosto střízlivá," usmála jsem se.

„Tak mluv!" nedočkavě do mě praštila. „Jak to probíhalo? Jakej u toho byl? Umí to v posteli?"

Praštění jsem jí vzápětí vrátila. Přesně takové otázky jsem čekala a najednou se s nimi roztrhl celý pytel. Jenže jsem jí nechtěla říkat až takové detaily. Místo toho jsem jí vyprávěla, co tomu předcházelo. Sama jsem nevěřila tomu, jak ji ta romantická historka zaujala, že na ten zbytek nebrala ohled.

Zbytek dne jsme řešily jenom tohle téma. Samozřejmě potřebovala vědět, jak to probíhalo druhý den a jak to mezi námi bude dál. Novinka, že spolu oficiálně chodíme, ji znovu dostala na nohy a spustila druhou šokovou vlnu, což jsem opět chápala, a tak jsem ji nechala ječet na celé kolo.

Příchodu domů jsem se obávala. Mámino auto stálo na příjezdové cestě, což znamenalo jediné: byla doma. Okamžitě jsem si vzpomněla na naši hádku, čímž jsem si uvědomila, že mezi sebou máme spoustu nevyřešených věcí. Věděla jsem, že se jí musím omluvit za tón, jakým jsem s ní mluvila.

„Ahoj," pozdravila mě, když jsem vyšla z předsíně do obývacího pokoje.

„Ahoj," vrátila jsem jí pozdrav a pokusila jsem se o malý úsměv.

„Jak bylo?" zeptala se mě a opětovala mi úsměv, načež odložila časopis na konferenční stolek.

Pokrčila jsem rameny. „Šlo to," lhala jsem. „A co ty?"

Propalovala mě svým pohledem. „Zlato, měly bychom si promluvit," ignorovala moji otázku a poklepala na místo vedle sebe. Posadila jsem se k ní. Jednou to stejně muselo přijít.

„Mami, omlouvám se, že jsem na tebe předtím tak vyjela. Byla jsem naštvaná a-"

„Ne, Karolíno, měla jsi pravdu," skočila mi do řeči. „Opravdu jsem tě málo poslouchala a místo toho, abych byla ráda, že tě něco baví, jsem tě nutila do učení. Ale jsem tvůj rodič, musíš to chápat. Na druhou stranu si uvědomuju, že máš svoje zájmy a kamarády," pousmála se.

Nevěřila jsem svým uším. „To myslíš vážně?" tázavě jsem se na ni podívala.

„Samozřejmě," chytila mě za ruku. „Kdykoliv tě bude něco trápit, můžeš s tím přijít za mnou, ano?"

„No," uchechtla jsem se, „vlastně je tady něco, co bych ti měla říct," nervózně jsem se kousla do rtu. Napjatě mě poslouchala. „Víš, já... někoho mám," zamumlala jsem rozechvělým hlasem.

Čekala jsem cokoliv, ale to, že mi důvěrně stiskne ruku a spokojeně se usměje, jsem nečekala ani v tom nejšílenějším snu.

„Vážně? A kdo to je?" zeptala se zvědavě.

„Honza," vypadlo ze mě dřív, než jsem si stihla uvědomit, že ho nezná. „Ten z Pardubic."

Překvapeně zamrkala. „Aha," vydechla. „Myslela jsem, že jste kamarádi."

„Ono to bylo všechno takový složitý," mávla jsem nad tím rukou.

„Ale vždyť Pardubice jsou hrozně daleko," nakrčila čelo.

Trochu jsem znervózněla. „Domluvili jsme se, že za sebou budeme o víkendech jezdit," řekla jsem. „Teda pokud ti to nebude vadit," dodala jsem ještě.

„Poznám ho ráda," usmála se. „A víš, že většinou jsem stejně v práci," pustila moji ruku a postavila se.

Stále mi tady něco nehrálo. „Co se změnilo, že najednou nejsi proti?" zamračila jsem se na ni.

Překvapeně se na mě otočila. „Nic, jenom jsem o tom přemýšlela."

Chápavě jsem přikývla. „Dobře."

Dál jsem jí nevěnovala pozornost. Spory byly kupodivu vyřešeny a mě v tu chvíli zajímal stejně jenom telefon, protože mi psal Honza.

***

Ahoj všichni 🙂 Je mi jasné, že mě budete zahrnovat otázkami o tom, proč jsem tak dlouho nic nevydávala, a tak vám to řeknu rovnou. Momentálně se dějí věci, díky kterým nemám náladu jak na psaní, tak na cokoliv jiného. Snad chápete, že se do toho nechci nutit, potom nejsem s prací spokojená. Tuhle kapitolu jsem psala snad šestkrát a stejně se mi pořád nelíbí 😕 

A co vy? Jak si užíváte první školní dny? 🙃 

Nevím, jak dlouho bude tenhle můj blok trvat, takže nechci slibovat další kapitolu za dva dny 😕 Navíc mi blbne internet takovým způsobem, že se nedokážu připojit na žádnou stránku 😡 Napadlo mě, jestli byste nechtěli něco jako QnA (na mě) 😇 Jestli na mě máte nějakou otázku, napište mi ji dolů do komentáře a pokud se jich nahromadí dost, vyšla by nějaká speciální kapitola, kde bych vám odpověděla 😇 

Každopádně doufám, že se vám kapitola líbila a že mě nehodláte opustit 😄 

Každý komentář✏️, hvězdička ⭐ nebo odběr mě moc potěší 💚

Beth x