Unknown boy |MenT| [CZ]

25. část

Netuším, jak dlouho jsem se po Brně flákala. Toulala jsem se přelidněnými ulicemi a snažila se přemýšlet o všem, co se za posledních pár hodin stalo. Nebylo mi z toho vůbec dobře. Cítila jsem neuvěřitelný vztek a ponížení, protože jsem byla v přítomnosti Veroniky za úplného pitomce. Stejně tak před všemi těmi lidmi, kteří mě a Honzu sledovali.

Nechtěla jsem se s ním rozejít. Alespoň z části. Ta druhá část mě cítila obrovské zklamání, bolest a strach. Strach z toho, že ten pocit podvedení zažiju podruhé. Nedokázala jsem si to představit. Bylo tak hrozné uvažovat nad tím, jestli byl nevěrný i mně, nebo celý ten podraz na Veroniku byl tenkrát jenom jeden velký kiks.

Kecla jsem sebou na chodník pod pouliční lampu a na místě jsem se rozbrečela. V tu chvíli mě nezajímalo, že kolem mě jezdí auta nebo zvědavé pohledy kolemjdoucích, většinou opilých lidí.

Nakonec jsem se domů dostala někdy po deváté. Mezitím mi přišlo několik zpráv a telefonátů od Honzy. Ignorovala jsem to. Momentálně jsem s ním nechtěla mluvit, a proto jsem si vypla mobil.

„Už jste zpátky?" houkla máma z obývacího pokoje, když jsem za sebou zabouchla dveře.

„Ne, já jsem zpátky," odsekla jsem naštvaně.

„Kde máš Honzu?" podivila se a přišla za mnou do předsíně.

„Nevím," odsekla jsem znovu. „Jdu k sobě."

„Vy jste se pohádali?" šla rychle za mnou, aby mě stihla vyslechnout, než se zabouchnu v pokoji.

„Něco takovýho," zamumlala jsem. Záměrně jsem se vyhýbala očnímu kontaktu s ní. Nechtěla jsem, aby poznala, že jsem brečela.

„Proboha, rozešli jste se?" vyjekla zděšeně a stoupla si přede mě, přičemž mě chytila za ruku, abych nikam neodešla.

„Mami," povzdechla jsem si, „já nevím, dobře? Nevím, co mám dělat, nevím, co bude dál, prostě nevím nic. Nech mě, já chci být opravdu sama," vytrhla jsem se jí ze sevření, načež jsem zmizela za dveřmi pokoje.

Tam jsem se znovu rozbrečela, tentokrát v mnohem větší míře. Nevěděla jsem, co mám dělat. Místo nějakých kloudných nápadů, jak vyřešit takhle pitomou situaci, jsem propadala zoufalství. Každá věc mi ho připomínala. Všechno, včetně jeho trička, které nechal ležet na posteli. Musela jsem ho odhodit na zem. Ta vůně mě prostě zabíjela a nutila mě, abych podlehla těm jeho krásným očím, zavolala mu a následně odpustila.

Zhruba po půl hodině se ozvalo zaklepání na dveře, ve kterých se posléze objevila mámina hlava.

„Musím do nemocnice. Stala se nějaká autonehoda," omluvně se pousmála. „Nepotřebuješ něco?"

Zakroutila jsem hlavou. „Ne. Zvládnu to," pokusila jsem se o malý úsměv.

„Dobře," povzdechla si. „Tak dobrou noc."

„Dobrou," šeptla jsem, než se za ní dveře zavřely.

Ležení na posteli a nic nedělání nemělo žádný smysl. Místo toho jsem se zavřela v koupelně, kde jsem si dala horkou vanu, v níž jsem strávila dobrou hodinu. Moje myšlenkové pochody to však nezastavilo. Pořád jsem přemýšlela nad tím, jak to mezi námi bude dál, jestli má vůbec cenu ozývat se mu, jestli o to ještě stojím.

Z totálně studené vody jsem se dobelhala zpět do pokoje. Se zapínáním mobilu jsem se neobtěžovala. Nestála jsem o něčí pozornost, o žádné zprávy nebo utěšující telefonáty. Místo toho jsem se převlékla do pyžama a zalezla jsem si do postele.

***

Spala jsem zhruba do osmi. K ránu jsem se začala převalovat ze strany na stranu a nemohla jsem zabrat. Místo povalování se jsem tedy vstala. A jestli jsem přišla na to, co bude dál? Tak to ani zdaleka.

S ne moc dobrou náladou jsem se posadila k barovému pultu v kuchyni. Ještě předtím jsem si do misky nasypala ovesné vločky a zalila je mlékem, ale stejně jsem neměla na nic chuť. Z kapsy tepláků jsem vydělala stále vypnutý telefon. Chvíli jsem váhala, jestli ho mám zapínat, ale uvnitř jsem se natřásala zvědavostí, kolik zmeškaných hovorů tam asi bude.

A tak jsem to udělala. Telefon se rozjel a během několika vteřin jsem se stihla zhrozit. Dvacet tři nepřijatých hovorů od Honzy, sedm zpráv, jedenáct nepřijatých hovorů od Radyho a sedmnáct od mámy. Moc jsem tomu nerozuměla a v okamžiku, kdy jsem chtěla alespoň mámě zavolat zpět, se ozvalo zběsilé drnčení zvonku.

Jako raketa jsem vystřelila ke dveřím a vzápětí je otevřela. Neměla jsem čas přemýšlet o tom, kdo by to mohl být a nikdo konkrétní mě ani nenapadl. Proto jsem po otevření zůstala v šoku stát.

„Co tady děláš, Rady?" vytřeštila jsem oči na jeho začervenalou tvář. Netušila jsem, kde se tam vzal a proč se tvářil tak, jak se tvářil.

„Honza..." splašeně dýchal. „Karol..." nemohl popadnout dech.

„Co Honza?" vyjela jsem vyděšeně a vtáhla ho do domu. „Rady, co se stalo?" třepala jsem s ním, aby už konečně mluvil.

„On..." pořád popadal dech. „Včera... on jel za tebou a... a někdo mu nedal přednost... měl nehodu."

***

Upřímně ani nevím, co víc k tomu mám říct 😮 A jaké jsou vaše pocity z dnešní kapitoly? Čekal někdo z vás, že by se něco takového mohlo stát? 😮 Každopádně se můžete vyjádřit dole v komentářích, budu moc ráda 😇 Popřípadě můžete dát hvězdičku nebo odběr 💚

Beth xx