Unknown boy |MenT| [CZ]

30. část

V Londýně bylo naštěstí krásně. Hned po příletu jsme se ubytovali v pětihvězdičkovém hotelu Four Seasons, v centru čtvrti Mayfair, jedné z nejdražších v Londýně. Dokázala jsem si živě představit, na kolik tisíc ho musel takový luxus přijít, ale pro svůj duševní klid jsem se na částku raději neptala.

Nemohla jsem se na tu krásu už při příchodu do hotelu vynadívat. Téměř okamžitě mě uchvátila hnědá mramorová podlaha a stejně tak mramorová recepce ve vstupní hale, které dominovaly rudě červené stěny. Ve středu místnosti se vyjímal mohutný hnědý stůl s květinami a spousta dalších drahých dekorací.

Náš pokoj se nacházel až v sedmém patře a byl jedním z nejluxusnějších vůbec. Naproti vstupním dveřím u okna stála obrovská manželská postel, naproti níž bylo modré křeslo s podpěrkou na nohy. Nalevo od postele za posuvnými dveřmi byla moderní koupelna s vanou i sprchovým koutem, laděná do bílo-hněda.

Z okna jsme měli skvělý výhled na město, zejména na London Eye, Hyde Park nebo Big Ben. Připadala jsem si jako v pohádce, protože místo, kde jsme se nacházeli, bylo neskutečné. Ale důvod, proč jsme tam jeli, jsem pořád nevěděla.

„Honzo?" oslovila jsem ho, když si zrovna vybaloval věci z kufru.

Zvedl hlavu a kromě modrého pohledu mi věnoval krásný úsměv. „Ano?" otázal se zpětně.

„Proč tady vůbec jsme?" rozhlédla jsem se po pokoji.

„Nelíbí se ti tu?" zeptal se znepokojeně a trochu posmutněl.

„To ne, proboha!" vyhrkla jsem okamžitě. „Je to nádhera, jen... nechápu, z jakýho důvodu jsi vyhodil desetitisíce za dvě noci v tomhle šíleně drahým hotelu uprostřed Londýna."

„Abych ti všechno vynahradil," tričko, které doteď žmoulal v ruce, odhodil na zem a pomalu šel ke mně. „Abychom byli sami," pokračoval, „někde, kde nás nikdo nezná. Abych tě vzal na pořádný rande, abych tě odměnil za to, jak jsi šikovná a odmaturovala jsi," vyjmenovával důvody, až se zastavil těsně u mě.

„To je moc důvodů najednou," zamumlala jsem, zatímco jsem mu upřeně zírala do očí.

„Tak si kterejkoliv z nich vyber, protože největší důvod je stejně ten, že tě miluju," uculil se.

Nestihla jsem mu na to nic říct. Během několika vteřin se totiž přitiskl k mým rtům, čímž mi z úst sebral veškerá slova. Zavěsila jsem se mu kolem krku a horlivé polibky mu bez váhání oplácela. Líbal tak sladce, že jsem se z pokoje v sedmém patře dostávala rovnou do sedmého nebe.

Postupně jsme se přesouvali k posteli, na kterou mě neomaleně položil a vzápětí se na mě znovu vrhl. Jeden druhého jsme zbavovali oblečení a kromě polibků jsme si vyměňovali žhavé doteky po celém těle.

„Opatrně na ty jizvy," breptala jsem během všech těch polibků, kterými mě zasypával.

Odpovědí mi bylo tiché zamručení, čímž mi dal najevo, že tohle je to poslední, co ho zrovna trápí.

***

A tak se to stalo. Po několikatýdenní pauze jsme si znovu užili a tentokrát v londýnském stylu.

„Chyběla jsi mi," povzdechl si, když mě hladil ve vlasech.

„Ty mně taky, ani netušíš jak moc," líbla jsem ho na hrudník.

Spokojeně se usmál a na čelo mi vtiskl drobný polibek, načež mě pevně objal. Milovala jsem tyto chvíle s ním, kdy jsme se k sobě tiskli pod dekou a užívali si jeden druhého. Milovala jsem jeho a nic se na tom přes to všechno nezměnilo.

„Doufám, že sis vzala ty šaty, jak jsem ti říkal," zkoumavě se na mě podíval.

„Vzala, i když absolutně nechápu proč. Víš, že na šaty moc nejsem, takže-"

„Hele, zlato, nech se překvapit," skočil mi do řeči a následně mě políbil, čímž mě definitivně umlčel.

Večer jsme nakonec trávili mimo hotel. Po skvělé večeři jsme se vytratili do nočního Londýna, on v černé košili a džínách, já v těch - podle Honzy - sexy modrých těsných šatech a bílých teniskách.

Kolem deváté jsme se procházeli s rukou v ruce přes Hyde Park, asi pět minut od našeho hotelu, odkud jsme mířili k London Eye. Tam bylo přímo nádherně. Atrakce byla už nějakou chvíli zavřená, což mi ale vůbec nevadilo. Stačilo mi se jenom tak procházet a užívat si s Honzou tu romantickou atmosféru.

Zastavili jsme se těsně pod osvětleným kolem a zamilovaně na sebe zírali. Bylo mi tak nepopsatelně krásně, a to jenom díky Honzovu extrémně spokojenému úsměvu.

„Kájo," hlesl najednou a chytil mě za obě ruce, „chtěl bych se tě na něco zeptat," odkašlal si a trochu znervózněl.

„Co je, chceš mě požádat o ruku?" zavtipkovala jsem.

Jenomže při pohled na desítky a desítky lidí s telefony namířenými na nás, které se kolem nahromadily, mě smích okamžitě přešel. A přesně ve chvíli, kdy jsem se na Honzu podívala, on poklekl na koleno a z kapsy svých džínů vydělal malou krabičku, se mi zastavilo srdce.

***

Ahoj všichni! 😇

Prosím, přečtěte si ten můj citový výlev tam dole, děkuju 🙂 Předem vás však upozorňuju, že tenhle proslov bude asi trochu delší...

Upřímně ani nevím, kde mám začít. Ještě nedávno jsem vám děkovala za blížících se 10 000 přečtení a teď se blížíme k 20 000! Tohle považuju asi za svůj největší životní úspěch, což zní docela smutně, ale představte si, že jen tak z nudy sledujete něčí videa, napíšete o něm pár kapitol a ten dotyčný o tom nakonec natočí další video. A abych byla upřímná podruhé - byl to pořádný šok! 😲 Tohle jsem skutečně nečekala a i ve svém věku jsem tady hystericky vyváděla (teď si, prosím, všichni představte příběhovou Andreu, jak šílela, když Carol Honzovu nabídku odmítla, takhle nějak jsem totiž šílela já), když jsem si četla vaše komentáře. To ani nemluvím o tom, jak trapně mi bylo, když jsem sledovala MenTovo video. Červená jsem byla až na... no, však vy víte kde 😅 Zároveň jsem ale cítila neskutečnou radost, protože jsme to někam společně dotáhli. A přesně teď přichází ta chvíle: DĚKUJU! Protože to díky vám se můj příběh dostal až k tomu skutečnému Honzovi. Jste všichni skvělí, úžasní, však vy víte ❤️

Tímto vítám i vás, nové čtenáře, kteří jste se sem díky MenTovu videu dostali! 🙋🏻 Díky za vaši přízeň a podporu, moc si jí vážím. Doufám, že vás (i vás starší čtenáře) budou kapitoly nadále bavit 😇

Beth xx