Unknown boy |MenT| [CZ]

3. část

Konverzace mezi námi probíhala rychle. Na můj vkus jsme se domluvili vlastně příliš rychle. Co jsem měla dělat, když z jedné strany do mě hučel vlastní mozek a z druhé šílená Andrea, která z toho byla v ještě větším šoku než já sama?

„Rozhodla ses správně!" mluvila o tom prakticky bez přestání. „Musíš mi potom říct, jakej ve skutečnosti je, jestli je taky tak milej a hezkej..."

Tohle jsem poslouchala už od rána, jenom jsem se objevila ve dveřích do třídy a oznámila jí, že zítra nejdu do školy, protože mě čeká cesta do Pardubic. Ovšem fakt, že alespoň z těch videí působil moc mile a byl i pěkný, jsem popřít nemohla.

Nicméně, i přesto jsem byla z následujícího dne nervózní. Pořád jsem si nedovedla představit, že se setkám s někým, koho jsem nikdy neviděla a s někým, jehož jméno vůbec neznám. Zkrátka mě děsilo, že ho budu hledat po celých Pardubicích. Ne, nenapadlo mě se zeptat, jak se jmenuje a kde se chce vůbec sejít, natož tak abych si tuhle stoprocentně veřejnou informaci vyhledala sama.

Z myšlenek mě vyrušila učitelka, která se vřítila do třídy rychlostí blesku. Když jsem se podívala na telefon, zjistila jsem, že už je dobrých deset minut po zvonění. Tak proto ta rychlost. Otráveně jsem otevřela učebnici do literatury, na kterou jsem se stejně nedokázala soustředit. Výklady o autorech jsem pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým zase ven. Kolik z vás to kdy zajímalo? Jistě, věděla jsem, že s takovým přístupem si u maturity můžu s učiteli rovnou zamávat, ale momentálně jsem se soustředila na úplně jiné věci. A soustředila jsem se na ně poměrně dlouho, dokud mi telefon na lavici nezabrněl.

Trhla jsem sebou, div jsem nesletěla ze židle, a váhavě jsem se podívala na učitelku, jestli je pořád zabraná do svého výkladu o Ostře sledovaných vlacích. Potom jsem odemkla telefon a zjistila, že mi u Instagramu svítí oznámení. Tak nějak jsem předpokládala, o co jde. A měla jsem pravdu.

ment97: Ahoj, měli bychom se domluvit ohledně toho zítřka.

Jako by mi četl myšlenky. Pocítila jsem jakousi úlevu, když mi spadnul kámen ze srdce.

carolphotos: Ahoj, to asi měli.

Začínala jsem mít pocit, že odpovídá během vteřiny, protože jeho zprávy chodily neskutečně rychle. Vznikla z toho poměrně slušná konverzace.

ment97: Říkal jsem si, že bych na tebe někde počkal. Jak přijedeš?
carolphotos: Vlakem. Tak daleko si autem netroufnu.
ment97: Dobře, budu čekat na nádraží. Jenom to má menší háček...
carolphotos: Ehm... jakej háček?
ment97: Jak tě poznám? :D

Musela jsem se uchechtnout a protočit oči. Než jsem však odepsala, ujistila jsem se, že učitelka se ještě pořád nedívá.

carolphotos: Asi na prvních deseti fotkách jsem já :D
ment97: Jdu se podívat :D Tak v půl desáté :)
carolphotos: Zatím :)

Když jsem zprávu odeslala, zazvonilo zase na přestávku. Cítila jsem jakési potěšení, že mi díky němu vlastně utekla celá literatura. Nijak mě netrápilo, že jsem přišla prakticky o celý výklad. Co mi bylo po literatuře. Hlavní bylo, že jsem konečně měla jistotu, že se nebudeme hledat po celých Pardubicích, ale sejdeme se na nádraží.

Při sklízení učebnice jsem si všimla Andreina úsměvu. „Co je?" zeptala jsem se nechápavě a prohlédla jsem si tričko, jestli nemám někde flek.

„Psali jste si?" ukázala na telefon a když jsem kývla na souhlas, přisunula se ke mně. „A?" vyzvídala.

Pokrčila jsem rameny. „Nic, domlouvali jsme se, že mě vyzvedne na nádraží."