Unknown boy |MenT| [CZ]

10. část

Co je pro věčně unavené studenty lepšího než týden ředitelského volna kvůli rozbitému topení a úmorné zimě ve třídách? Správně - vůbec nic. Spokojeně jsem se převalovala v posteli a s vděčným výrazem sledovala hnus dějící se za okny pokoje.

O půl hodiny později, kdy čas ukazoval půl deváté, jsem vylezla z rozehřátých peřin a přes tričko s krátkým rukávem jsem hodila teplý župan. Doloudala jsem se až do kuchyně spojené s obývacím pokojem, kde seděla máma a při zapnuté televizi četla časopis.

„Dobrý ráno," zívla jsem si a následně jsem se protáhla, než jsem sešla i ten poslední schod.

„Dobré," pozdravila mě nepřítomně a dál se věnovala rozečtenému časopisu.

Z lednice jsem vytáhla mléko a zalila jím ovesné vločky. Spolu s miskou, lžící a sklenicí pomerančového džusu jsem se posadila ke stolu a sledovala pořad v televizi. V hlavě jsem přemítala, co budu celé volno vlastně dělat. Byl to dlouhý týden, až na mě kdesi v myšlenkách vyskočily Pardubice. Jemu jsem o svém volnu prozatím neřekla.

Myšlenky na Honzu mě trochu znepokojily. Od toho večera, kdy mi napsal, že mě má rád, jsem nad tím pořád přemýšlela. Opravdu  jsem se tím užírala, protože tohle už mi dlouho žádný kluk neřekl. Jenže po vybavení si celé té konverzace jsem pokaždé došla k názoru, že mi to řekl proto, abych nesmazala ty zatracené fotky, které jsem ještě nestihla všechny upravit.

Plán na dnešek byl však jasný - dodělat práci v photoshopu a věnovat se trochu Andree, kterou jsem, přiznejme si, díky Pardubicím trochu zazdívala.

Bylo zhruba půl čtvrté, když jsem konečně všechno dodělala, zveřejnila a napsala Andree, kde se chce vlastně sejít nebo kam má v plánu rovnou jít. Odpověď jsem si nějakým způsobem domyslela sama. Kde jinde než v kavárně jsme se mohly sejít a popovídat si mimo školní budovu?

Na domluvené místo jsem dorazila někdy kolem čtvrté. Skoro vždycky jsme se scházely tady, pokud jsme zrovna neobcházely jeden obchod za druhým. Obě jsme si objednaly horkou čokoládu a tvarohový dortík, po kterých jsme se mohly utlouct.

„V pátek bychom měli konečně podniknout nějakou akci. Víš, ty, já a Marek," mumlala s plnou pusou tvarohového dortu.

„Konečně?" uchechtla jsem se. „Narozeniny jsi měla teprve nedávno," nadhodila jsem pobaveně.

„No, to sice jo," zakuckala se, „ale já si z nich tolik nepamatuju," zčervenala.

„Já vím," zasmála jsem se. „Pěkně ses tam namazala."

„To vím taky," protočila oči. „A vůbec, devatenáct je nám jenom jednou," pokrčila nevinně rameny. To měla pravdu. „Každopádně tvůj dárek, vlastně jako vždycky, byl nejlepší," spokojeně se usmála.

„Podle toho, jak jsi mě škrtila, jsem si to domyslela," věnovala jsem jí krátký pohled a zamíchala čokoládu.

Myšlenky na Honzu mou mysl zaplnily jako hurikán. V poslední době jsem na něj myslela až příliš. Děsil mě fakt, že jsem si připustila, jak hezky mi s ním je.

„On se ti líbí, že?" Andrea přerušila to trapné ticho, které na chvíli vzniklo.

„Cože?" zpanikařila jsem. „Ne, proč?" nervózně jsem si odkašlala.

„Ale no tak," protočila oči, jako by to nebylo naprosto jasné. „Vždycky, když se o něm bavíme, nebo se ho to alespoň zčásti týká, jsi najednou celá mimo," rozzářila se a šťouchla mě do ruky.

To měla bohužel pravdu, jenže jsem nemohla přestat myslet na ty krásné modré oči a ten roztomilý široký úsměv, jenž mi věnoval pokaždé, když si mě mohl aspoň trochu dobírat.

„No, možná maličko," prsty jsem naznačila to moje maličko, které mi očividně vůbec nebaštila.

„Kájo, mně to můžeš říct," chytila mě za ruku a důvěrně ji stiskla.

„Je pravda, že od toho rozchodu s Adamem je to první kluk, se kterým je mi fakt dobře," sklopila jsem hlavu a cítila, jak mi rudnou tváře.

Koutkem oka jsem zaregistrovala její zářivý úsměv, zářivější než slunce na nebi.

„Tak proč mu to neřekneš?" zeptala se naléhavě.

„Protože on to tak určitě necítí," se stále rudými tvářemi jsem nad tím zakroutila hlavou.

Ale ani to ji nezastavilo. „Vidím, jak se na tebe v těch videích dívá. Vždyť si tě pořád něčím dobírá a víš, co se říká," rozplývala se. Typická Andrea.

„Já vím, ale jsme prostě jenom kamarádi," mávla jsem nad tím ledabyle rukou.

„Ale mohli byste být víc než jen to," ušklíbla se. „Navíc máme tento týden volno, tak se seber, zavolej mu a jeď za ním!" rozkazovala mi, zatímco mi před obličejem mávala telefonem.

Vytrhla jsem jí ho z ruky a uzemnila ji vyčítavým pohledem - nechtěla jsem, aby se na nás zase všichni zvědavě dívali.

„No, takže ten pátek..." začala znovu Andrea, když zjistila, že se mnou momentálně nic neudělá.

Schopnost vnímat ji byla ale naprosto nemožná. V hlavě jsem měla díky ní a Honzovi pořádného brouka, který mi v noci rozhodně nedá jen tak spát. Ale co když má Andrea pravdu? Co když to on cítí stejně? Co když bych mu měla opravdu zavolat a jet za ním?

***

Co byste dělaly na jejím místě vy? 💁🏻

Každý komentář ✏️, hvězdička ⭐️ nebo odběr mě moc potěší 💚

Beth x