Unknown boy |MenT| [CZ]

13. část

Svět kolem mě se znovu zastavil a spolu s ním i čas. Měla jsem pocit, že všechno trvá najednou strašně dlouho, i když reálně to byla otázka několika vteřin. Přes zavřené dveře, jež byly zastíněny Honzovým tělem, byly slyšet mlaskavé zvuky jejich polibků.

Vlna přicházející křivdy byla obrovská a schopnost unést ji naprosto mizivá. Hlasitost mého splašeně bijícího srdce mě téměř ohlušila. Brada se mi klepala a z očí mi vytrysklo několik slzí, jež se začaly kutálet dolů po mých tvářích jako dva malé slané vodopády.

Ten pocit štěstí, který mě zaplavil, když mě předtím políbil, byl okamžitě pryč. Uvnitř mě bylo najednou prázdno a kolem něj na kusy rozbité srdce. Bolelo to, neskutečně to bolelo. Zvuk jejich polibků mi doslova drásal nervy a uvědomění si, že ty krásně měkké rty měly dnes večer patřit mně, bylo snad ještě horší.

Nedokázala jsem tam dál jenom tak stát a poslouchat, ale zároveň jsem nevěděla, co mám dělat. Nechtěla jsem být v jeho bytě. Nechtěla jsem čekat, až se vrátí. Nechtěla jsem spát v jeho posteli. Frustrovalo mě to.

Nakonec se jako jediné možné řešení zdálo sbalit se a odejít právě do Honzovy ložnice, kde jsem se zabořila do peřin a propukla v hysterický pláč. Proč? Proč to udělal? Proč ji neodstrčil? Znovu mě napadalo tolik otázek a opět jsem si ani na jednu z nich nedokázala odpovědět.

Připadala jsem si jako po úderu pěstí. Tolik to bolelo. Připomínalo mi to rozchod s Adamem, kdy jsem se sesypala podobně. A čím víc to bolelo, tím víc jsem si uvědomovala, kolik toho k Honzovi cítím. Věděla jsem, že to není jen tak obyčejný pocit, ale že jsem se skutečně zamilovala. Do jeho očí, do jeho úsměvu, do jeho chování ke mně, do něj. Ale ten někdo, ke komu jsem chovala tak hluboké city, byl najednou pryč. Zůstala po něm pouze silueta, která mě právě zavrhla před bývalou přítelkyní.

Bylo to zdrcující a ta imaginární stěna, kterou jsem si proti ostatním po rozchodu s Adamem tehdy vybudovala a kterou Honza teprve nedávno zničil, byla zpět. Nedůvěra a upjatost jako by se znovu vrátily.

Dole se ozývalo hraní televize, které bylo přerušeno hlasitým prásknutím vchodových dveří. Cukla jsem sebou a splašeně se rozhlédla po místnosti zalité tmou. Poté jsem na schodech zaslechla Honzovy kroky a následně tiché zaklepání na dveře ložnice.

Mluvit s ním bylo to poslední, co jsem chtěla. Otočila jsem se tedy zády ke dveřím a schoulila se do klubíčka, držíc v sobě hlasité vzlyky. Potom do ložnice vstoupil on a mně dalo velkou práci předstírat, že opravdu spím. Ta pichlavá bolest na hrudníku díky zadržování přicházejícího pláče byla k nevydržení.

Postel se trochu zhoupla, jak na ni opatrně dopadlo Honzovo tělo. Pomalu se po ní začal plazit, až se zastavil těsně za mnou. Po celém těle mi naskočila husí kůže a v žaludku mě nepříjemně zašimralo. Byl cítit parfémem. Jejím parfémem.

„Kájo," zašeptal, „prosím tě, mluv se mnou."

Nic. Ze všech posledních sil jsem ho ignorovala a mezi zuby si drtila spodní ret.

„Prosím," špitl znovu. „Vím, že nespíš," povzdechl si. „Hrozně mě to mrzí, opravdu," mumlal do ticha, jež nás obklopovalo.

Nakonec to vzdal. Pár vteřin ještě seděl vedle mě, jako by čekal na odpuštění. Ale co jsem měla dělat? Předstírat, že se nic nestalo? Dělat, že je mi to jedno? Tohle jsem nikdy neuměla. Po chvíli se však zvedl a ještě předtím, než definitivně odešel, mě přikryl. Potom se za ním dveře zavřely.

Téměř okamžitě se mi po tvářích skutálelo dalších několik slzí. Otřásala jsem se pod tichými vzlyky a přála si, aby to byl jenom špatný sen. Abych se probudila a zjistila, že jsem se opila a usnula při tom stupidním filmu. Nic z toho se ale nedělo. Bolest na hrudníku byla na pouhý sen až příliš opravdová.

Přikrývku jsem si natáhla až po bradu a vzápětí toho litovala. Ta vůně, jeho vůně. Vyvolávala ve mně vzpomínky na naši první zprávu, první setkání, první objetí a teď už i první polibek.

Za celý ten den už toho na mě bylo ale příliš a všechny ty pocity a vzpomínky mě zmohly. Padala na mě únava, a tak jsem vyčerpaně zavřela oči. Zraněná, zlomená, prázdná.

***

Tak jsem tady s novou kapitolou 😇 Je sice o něco kratší než ta předcházející, ale i tak doufám, že se vám bude líbit 🙂

Všechny dojmy a pocity můžete vyjádřit dole v komentářích! 😇 Vaše zpětná vazba je pro mě moc důležitá a za každou opravdu moc děkuji 😇

Každý komentář ✏️, hvězdička ⭐ nebo odběr mě moc potěší 💚

Beth x