Unknown boy |MenT| [CZ]

23. část

Měsíce rychle plynuly. Dávno bylo po Vánocích, po Silvestru jakbysmet a jaro po šílené zimě konečně zavládlo. Místo náledí začala zelenat tráva, květy chytaly veselé barvy a venku bylo najednou tepleji.

Co se mě a Honzy týkalo, ten necelý půl rok vztahu se vyvíjel velmi pěkně. Trávili jsme spolu víkendy a dokonce jsem ho seznámila s mámou, později i s tátou, i když jenom přes Skype. K mému překvapení si ho oba oblíbili velmi rychle, ačkoliv u mámy mě to trochu znepokojovalo. Ještě pořád jsem nechápala, jak se s tím mohla tak rychle smířit.

Jenomže ne všechno bylo tak růžové. Byl začátek května a na mně se začínal podepisovat stres z přicházející maturity. Na učení mi zbývalo posledních dvacet dní, což mě skutečně znervózňovalo. Proto jsem byla vděčná za dva dny volna, které jsem strávila s Honzou v Pardubicích, kde jsem se dokázala alespoň trochu uvolnit.

„Vážně sis to s tím Utuberingem ještě nerozmyslela?" přemlouval mě Honza od doby, co jsem za ním přijela. „Už v Praze se po tobě ptali," hladil mě po ruce, zatímco mě opíral o kuchyňskou linku, když jsme čekali, až začne vřít voda na kávu.

„Honzo," povzdechla jsem si. „Co bych tam asi dělala?" tázavě jsem povytáhla obočí.

„Já nevím, někomu se podepsala, vyfotila se, pokecala si," pokrčil rameny. „No tak, lásko, oni o tebe mají fakt zájem," pořád mě přemlouval. „Já chápu, že jsi teď nervózní z maturity, ale říkal jsem si, že kdybys šla se mnou a na chvíli se odreagovala, tak..." zasekl se a znovu pokrčil rameny.

„Tak bych se na chvíli mohla stresovat z něčeho jinýho, že," dokončila jsem to za něho.

„No," nevinně se uculil. „Takže?"

„Takže tě doprovodím, když o to tak hezky prosíš," hraně jsem si povzdechla. Uvnitř jsem se ale radovala, že o mě má někdo takový zájem.

„Jsi dokonalá!" zářivě se usmál a následně mě spokojeně políbil.

„Hm," zamručela jsem během polibků. „A co ta káva?" mumlala jsem, zatímco mě začínal zasypávat horkými polibky.

„Tak ta by mohla počkat," ušklíbl se, vzal mě za ruku a táhl mě ke schodům.

V tu stejnou chvíli se však ozvalo klepání na dveře do kuchyně, kde se o vteřinu později objevil Rady.

„Rady, co tak neodkladatelnýho se děje, že sem jdeš zrovna teď?" zakňučel otráveně Honza, načež jsem ho praštila do ramene.

„Mám hlad," postěžoval si. „Nemáte něco k jídlu?" nakoukl na sporák, jestli tam náhodou něco není.

Pobaveně jsem se uchechtla. Co jiného od Radyho taky čekat, že?

„Tady je to vybílený," prohodil Honza po otevření lednice. „Ale mohli bychom si něco uvařit, ne?" tázavě se na nás podíval.

„Mně je to jedno," ruce jsem zvedla v obranném gestu. „Pokud si něco vymyslíte a dojdete na nákup, klidně vám něco uvařím."

„Co čínu?" navrhl Rady nadšeně.

„Honzo?" otočila jsem se ke jmenovanému.

„To zní dobře," zazubil se.

„Fajn," spráskla jsem ruce. „Takže musíme na nákup."

***

Nakonec se takové obyčejné vaření večeře zvrtlo ve skvělou večerní zábavu, během které jsme se vzájemně dobírali a otevřeli láhev dobrého vína. Dodržování pitného režimu je přeci důležité, ne?

„Lidi jsou nadšení," řekl Honza po chvíli, když jsem dokončovala jídlo.

„Jak to?" letmo jsem se k němu otočila.

„Právě jsem jim na Instagramu oznámil, že v sobotu jdeš se mnou," zaradoval se.

„Takže jsi s tím souhlasila?" podivil se Rady. „Tak to ti to přemlouvání šlo docela snadno," koukl na Honzu.

„To jste se na mě domluvili?" oba jsem je sjela tázavým pohledem.

„Musel jsem si to přes Radyho pojistit, kdybys mě poslala někam," Honza se nevinně uculil.

„Jasně," chápavě jsem přikývla. „Stejně pořád nevím, co tam budu dělat," zašklebila jsem se, když jsem na talíře servírovala večeři.

„Karol," povzdechl si Rady. „Čteš si někdy komentáře u videí nebo u fotek?" zeptal se.

„Občas... možná," provinile jsem se kousla do rtu.

„Spíš vůbec," uzemnil mě Honza.

V tom měl bohužel pravdu. Pokud mi někdo z nich neukázal konkrétní komentář, který bych si měla zaručeně přečíst, neodvažovala jsem se tuto sekci vůbec otevírat.

„Lidi jsou na tebe zvědaví. Jsi prostě MenTova holka," protočil očima Rady, jako by to nebylo dost jasné, takže jsem působila naprosto debilně.

„Jo," přidal se do debaty i Honza. „Bude to jako na ulici, když spolu někam jdeme a někdo nás potká."

„Jo, ale asi stokrát horší," podotkl Rady s úšklebkem.

„Skvělý," ironicky jsem se uculila a plácla Honzu do ramene. „Běž si těch kámošů pojistit víc, protože mě budeš přemlouvat asi ještě dlouho."

„Ale no tak," zasmál se. „Tak zaprvý už jsi souhlasila a zadruhý," krátce se podíval na Radyho a naklonil se ke mně blíž, „já už tě nějak zpracuju," zašveholil, čímž mi dostatečně naznačil způsob, jakým mě zpracuje.

***

Ahoj všichni! 😇

Po dlouhé době se hlásím s novou kapitolou 😇 Jak přežíváte první měsíc školy? 🙂

Každý komentář ✏️, hvězdička ⭐ nebo odběr mě moc potěší! 💚

Beth xx