Unknown boy |MenT| [CZ]

34. část

Doma nastalo kvůli stěhování se k Honzovi obrovské halo. Co jsem však měla čekat jiného? Těžko můžu říct, zda byla máma víc smutná nebo překvapená, že se její jediné dítě stěhuje z Brna až do Pardubic. Hádám ale, že první varianta je ta správná.

Jenomže já jsem si i přes to všechno nemohla pomoct. Milovala jsem Honzu. Milovala jsem ho tak moc, že jsem se té představy společného žití najednou nedokázala vzdát. Společné usínání, společné probouzení... pokaždé mi tyto myšlenky vykouzlily úsměv na tváři. Máma to naštěstí pochopila a mé rozhodnutí plně respektovala. Sama se mi přiznala, že o společném žití s Viktorem už taky delší dobu přemýšlí. To jsem jí samozřejmě schválila všemi deseti.

V pokoji se mi válelo několik plných krabic, sotva jsem přes tu papírovou barikádu otevřela dveře. Takové množství jsem neměla šanci do auta narvat, a tak jsem musela napsat Honzovi, aby přijel a pomohl mi je všechny odvézt. Najednou jsme stáli v téměř prázdné místnosti. Zůstal tam pouze prázdný psací stůl, postel a skříň. Holé stěny bez fotek dělaly jinak útulný pokoj najednou větší.

„Co je v tý krabici vedle skříně?" zeptal se zvědavě Honza, když přecházel po pusté místnosti.

„Nic důležitýho," mávla jsem nad tím rukou. „Tu si brát nebudu."

„Proč?" zvedl obočí, přešel k ní a sundal bílé zaprášené víko.

Téměř okamžitě se zamračil. A mně bylo jasné proč. Uvnitř byly všechny dárečky, které jsem kdy dostala od Adama, a také naše společná fotka, na níž jsme se k sobě zamilovaně tiskli. Tehdy nás fotila Andrea. Bylo léto, krásný slunečný den, a tak jsme vyrazili do parku venčit Andreina buldoka.

Hodil fotku zpět do krabice, na krabici víko a uraženě semkl rty. Přesně to jsem čekala a přesně kvůli tomu jsem nechtěla, aby se do ní díval.

„Co je?" zeptala jsem se mírně nakrknutě.

„Co je? Vážně se ptáš? Na co si to jako schováváš?" vyjel na mě.

„Honzo, proboha," protočila jsem oči. „Dávno jsme se rozešli. Ty věci mi tam leží ladem."

„Se mnou žádnou fotku v rámečku nemáš," uraženě složil ruce na hrudi. Byl jako malé děcko, kterému vzal někdo jeho oblíbenou hračku.

„Zato jich mám spoustu v telefonu, počítači a foťáku. Nezapomínej, že tyhle věci používám denně."

„Já mám aspoň jednu v kanclu," prohodil vyčítavě.

„Jo, ale od fanouška," řekla jsem na svoji obranu. „Panebože," protočila jsem oči, „to se tady budeme hádat kvůli pitomé fotce, kterou jsi našel v zaprášené krabici? Měli jsme přece stěhovat," hlavou jsem kývla na zbytek věcí, které bylo potřeba dát do Honzova auta.

„Štve mě to."

Nechápavě jsem zakroutila hlavou. „Neřekla bych, kdyby mi tady visela, ale takhle... A vůbec, neměla bych ti třeba já pořád vyčítat tu žhavou líbačku s Veronikou, která mimochodem proběhla skoro před mýma očima?"

„Tak o tom už jsme si snad promluvili stokrát," povzdechl si. „Nebo se chceš zase pitvat v mojí minulosti?"

„A proč se teda musíme pitvat v mojí minulosti? Několik měsíců je ta fotka pohozená v krabici, Adama se snažím ze svýho života vymazat jak jen to jde a ty-"

„Co já?" skočil mi do řeči.

„Ty se chováš jako idiot," cekla jsem otráveně.

S těmito slovy a poměrně zklamaným výrazem jsem se otočila na patě.

„Kam jako jdeš?" okřikl mě naštvaně.

„Ven. Nebudu tady o tom s tebou dál diskutovat," otevřela jsem dveře pokoje, připravená opravdu odejít.

„Máme tě snad stěhovat, ne?" V jeho hlase bylo znát značné zklamání a smutek.

„Víš co, Honzo?" otočila jsem se zpět k němu. „Já už na nějaký stěhování nemám náladu. Sbal se a jeď pryč."

„Karolíno!"

To bylo to poslední, co jsem slyšela, než jsem za sebou dramaticky práska dveřmi. Idiot, neskutečnej idiot! proletělo mi hlavou. Tohle měl být náš velký den, měli jsme ho oslavit s láhví jeho oblíbeného Prosecca, koukat na naše oblíbené filmy a zakončit to pěkným mazlením na gauči.

Odešla jsem na zahradu, kde jsem se rozbrečela. Takhle jsem si tedy stěhování opravdu nepředstavovala. Momentálně jsem doufala v to, že se Honza objeví a omluví se, jenže zvuk jeho odjíždějícího auta mě přesvědčil o pravém opaku. Skutečně se sbalil a zmizel. Vlastně tak, jak jsem si prvně přála...

***

Zdravím! Ano, opět po dlouhé době, však mě znáte... A přeji pěkné čtení. :)