Unknown boy |MenT| [CZ]

35. část

Netuším, jak dlouho jsem tam seděla, zatímco mi po tvářích stékaly horké slzy. V ruce jsem žmoulala mokrý rukáv mikiny, kterým jsem se celou dobu utírala, protože kapesník jsem neměla, a hypnotizovala jsem telefon vedle sebe. Čekala jsem na jakoukoliv zprávu, na zavolání, až se omluví a vrátí se zpět. Ale neměla bych to být právě já, kdo se omluví jako první?

Hlavou se mi honilo tisíce myšlenek, které mě tak akorát psychicky vyčerpávaly. Udělala jsem snad něco špatného? A pokud ano, bylo to opravdu tak špatné? Jistě, mohla jsem všechny ty věci vzít a hodit je do popelnice, ale něco ve mně to nedokázalo. Přes to všechno, co mi Adam kdy udělal, jsem to nedokázala udělat. Vlastně jsem nad tím nikdy nepřemýšlela, protože krabice byla tehdy mnohem blíž než popelnice, ke které bych musela sejít dvoje schody.

Právě teď jsme byli na hranici čehosi, s čím jsem si nedokázala poradit. Nechtěla jsem se s ním hádat, naopak jsem se chtěla v klidu odstěhovat, začít s ním žít, mít se krásně... zkrátka si po tom všem konečně připadat jako v pohádce. Jenže všechny tyto věci se právě absolutně vylučovaly. Akorát jsme všechno podělali.

„Do háje se vším," zanadávala jsem si, než jsem se zvedla k odchodu. Momentálně mi nezbývalo nic jiného než si jít znovu vybalit.

„Se mnou taky?" ozvalo se znenadání za mými zády.

Nevěřila jsem vlastním uším. A po tom, co jsem se otočila, ani vlastním očím. Úlevou jsem vydechla, když jsem tam Honzu viděla stát s tím štěněčím pohledem, kterým se na mě díval pokaždé, když něco provedl.

„Kájo," hlesl unaveně, jako by měl už všeho dost. „Tohle jsem přehnal. Omlouvám se," zakuňkal a přešel ještě blíž ke mně.

Zalapala jsem po dechu a i přes proud stékajících slzí jsem se pokusila o malý úsměv. Se sklopenou hlavou jsem k němu přešla a padla mu do náruče takovou rychlostí, že jsem ho málem povalila na trávník.

„Taky se omlouvám," vysoukala jsem ze sebe nakřáplým hlasem, protože pláč mě ještě evidentně nehodlal opustit. Naopak přicházela druhá, mnohem silnější vlna.

Emoce mnou šíleně zacloumaly, když mě konejšivě políbil na čelo, zatímco mě jemně hladil po zádech. Teplo jeho dlaní mě nějakým záhadným způsobem uklidňovalo, a tak jsem se zhluboka nadechla a nasála jeho parfém.

„Tak co, půjdeme tě konečně odstěhovat?" prsty mi zvedl hlavu za bradu a letmo mě políbil na rty. Zmohla jsem se pouze na němé přikývnutí.

***

Po odnošení všech krabic bylo Honzovo auto narvané k prasknutí. Měla jsem jediné štěstí, že musím jet svým autem, protože na předním sedadle ležela krabice s foťákem a všemi objektivy, stativ a kabela s notebookem.

„Jsi si jistá, že máš všechno?" zeptal se ještě pro jistotu, když si sedal do auta.

„Jo, jsem," pousmála jsem se, než jsem ho políbila na rozloučenou, ačkoliv jsme měli odjíždět zároveň.

„Fajn, tak já jedu," zavřel za sebou dveře, nastartoval a zmizel.

Mně zbývalo udělat to samé. Přála jsem si odjíždět v klidu, ale dojatá máma mi to moc neulehčovala, když mi smáčela tričko slzami.

V Honzově bytě se krabice také nějak nahromadily. Skoro všechny ležely uprostřed obývacího pokoje, zatímco jiné zůstávaly na chodbě, protože jinam se nevešly. Já jsem se přesunula do ložnice, kde jsem do volných polic ve skříni skládala svoje oblečení. Tentokrát jsem z krabice vydělala ty sexy modré šaty, které jsem na sobě měla v Londýně a v nichž mě Honza požádal o společné bydlení. Usmála jsem se a bříšky prstů přejela po jemné látce, než jsem šaty pověsila na ramínko.

Ten úsměv, který mi po tváři letmo přeletěl, mi na nich stále zůstával. Zakroutila jsem hlavou, jak jsem ještě pořád nemohla uvěřit tomu, že se to opravdu děje a že jsem se za Honzou skutečně přestěhovala. Bylo to jako sen, na který jsme oba čekali tak dlouho.

„Lásko?" vyrušil mě Honza z myšlenek, a tak jsem se za jeho hlasem otočila. „Kam si dáš fotky? Do pracovny?"

„Do pracovny? Žádnou nemám," svraštila jsem obočí, než jsem se uchechtla.

„Ale máš. Pojď se na něco podívat," natáhl ke mně ruku, a tak jsem se jí chytila.

Táhl mě za sebou jako psa na vodítku, až jsme se ocitli na chodbě, v části, kde měla být v budoucnu jeho pracovna. Kromě jeho stolu s pár papíry tam stál ještě jeden stůl, kde ležel můj notebook, foťák a objektivy.

„Ten stůl tady ale předtím nebyl," vypadlo ze mě udiveně. „Kdy jsi ho sem dal?"

Uchechtl se. „Koupil jsem ho včera a taky od včerejška tady stojí," zazubil se, než mě posadil na koženou kolečkovou židli. „A taky nechápu, jak sis ho nemohla všimnout."

„To víš, teď jsem tak zaneprázdněná," prohodila jsem nevinně.

„Jo?" podivil se. „A čímpak že jsi to zaneprázdněná?" zamumlal mi kamsi do krku, jenž začal zasypávat jemnými polibky.

„Hm," zamručela jsem spokojeně se zavřenýma očima, „Honzi, počkej," trochu jsem ho zatlačila do hrudníku, „musím vybalit ty věci," mumlala jsem omámeně.

„Krabice ti nikam neutečou," protestoval.

„Já ti ale taky nikam neuteču," snažila jsem se ho přesvědčit, avšak marně.

„To neutečeš," ďábelsky se zazubil, než mě popadl do náruče, načež jsme se ztratili v ložnici.

***

Ahoj všichni! Snad vám tak brzká kapitola udělala radost. :) Určitě mi dole můžete zanechat nějaký komentář, moc ráda vám odpovím. :) 

Beth xx