Unknown boy |MenT| [CZ]

11. část

Trvalo dlouho, než jsem se rozhoupala a konečně Honzovi zavolala, že mám týden volno. A ve finále to bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Přemlouvání, abych přijela, mu netrvalo zase tak dlouho, ostatně jsem to chtěla navrhnout sama, ale on mě předběhl. Z nějakého důvodu mě u srdce hřál jeho nadšený hlas a to (i když krátké) přemlouvání jsem si náramně užívala.

Všechno to ale mělo jeden malý háček, když mě ten nadšenec na druhé straně telefonu přemluvil, abych v Pardubicích přespala. A já, v té chvilkové euforii, že se zase uvidíme, jsem to automaticky odsouhlasila, aniž bych se nad tím zamyslela. Na jednu stranu mě těšilo, že s ním budu moct strávit víc času, ale na tu druhou jsem se toho děsila.

Přesto jsem do cestovní kabele nakládala pár věcí a odnesla ji do kufru auta. Jednak jsem se konečně odhodlala jet takovou dálku a jednak mi před pěti minutami ujel vlak. Mámě jsem na stole nechala lísteček se vzkazem, nasedla jsem do auta a jela.

Cestou jsem se stavila do obchodu pro pár věcí. Vybrala jsem několik sladkostí, brambůrek a energy drinků, abych nejela jen tak s prázdnou. Při dlouhých zácpách na silnici jsem si uvědomovala, jak moc jízdu autem nesnáším. Po skoro dvou hodinách, během kterých jsem mlátila do volantu a nadávala, jsem konečně dorazila před Honzův byt. Byli jsme domluvení, že ho po příjezdu prozvoním, což se taky stalo.

„Naposled," praštila jsem s kufrem, když jsem vytahovala tašku s věcmi, „jsem sem jela autem!"

„Zácpy?" zeptal se pobaveně.

„Jo," odsekla jsem ještě pořád naštvaně a následovala ho po schodech do bytu.

Při zavření vchodových dveří jsem si uvědomila, že jsem dál než na chodbě, ve studiu a na záchodě ještě nikdy nebyla. Teď však otevřel bílé dveře napravo a provedl mě malou krásnou kuchyní až do velmi moderně zařízeného obývacího pokoje.

„Snažil jsem se tady trochu uklidit," omluvně se pousmál, když viděl, jak se všude rozhlížím.

Pravdou ale bylo, že mě nějaký úklid nechával chladnou, protože se mi tam hrozně líbilo. „Je to tu skvělý," vydechla jsem ohromeně.

Spokojeně se usmál a vedl mě po schodech nahoru, kde jsem prošla otevřenou pracovnou a vlezla za ním do pokoje s obrovskou postelí. Není to snad...

„Tohle je moje ložnice," ukázal kolem sebe. „A protože jsi v hotelu Honza," ruku mi přehodil kolem ramen, „nechám tě tu dneska spát," zazubil se na mě.

Zůstala jsem šokovaně stát. Možná jsem mu měla skočit kolem krku a mít radost z toho, že se vyspím v posteli kluka s milionem odběratelů, po kterém touží holky a jedním z jejich snů je právě spát v jeho posteli, ale z nějakého důvodu mě to zarazilo. Přišlo mi hloupé válet se mu v peřinách, bylo to prostě intimní. Přesto jsem se ho rozhodla respektovat.

„Ehm, no..." nedokázala jsem se vyžvýknout. „A kde budeš spát ty?" koukla jsem mu do očí a cítila, jak rudnu.

„Dole," pokrčil rameny.

Polil mě ledový pot, ani nevím proč. Možná jsem čekala, že řekne 'tady s tebou', ale to bych si namlouvala pěkné nesmysly.

„Ale tohle je tvoje ložnice," zamračila jsem se. „Takže na gauči bych měla spát já, ne?"

„Ne," odpověděl téměř okamžitě. „Víš, on ten gauč není zase tak pohodlnej, jak za tu cenu slibovali," zamračil se.

Chápavě jsem přikývla a dál to nerozebírala. Místo toho jsem se rozhlédla po podkrovní ložnici. Zabudovaná skříň, obrovská postel, nad ní polička a všude bodová světla. Byl to luxus, ale k němu se to prostě hodilo.

„Rady je v kanclu?" zeptala jsem se ho, když jsme scházeli zase dolů.

„Jo, stříhá videa, ale těší se na tebe," ušklíbl se na mě. „A já se na tebe taky těšil," věnoval mi malý, ale zato upřímný úsměv, který jsem mu vrátila.

„Vždyť já na tebe taky," dodala jsem vzápětí.

Zůstali jsme stát v půli schodů a mlčky na sebe zírali. V krku jsem cítila vlastní srdce, které hlasitě dunělo, když mě propaloval tím modrým pohledem. A čím déle to trvalo, tím víc jsem si připouštěla, že mě přitahuje jako magnet.

„Asi bychom měli jít," pípla jsem do toho nekonečného hrobového ticha.

„Jo," podrbal se nervózně na zátylku a dal se znovu do kroku.

V kanceláři, hned u stolu za dveřmi, seděl Rady se sluchátky na uších a stříhal Honzovo video. K práci pojídal chipsy a popíjel colu, což bylo typické.

„Nazdárek," vyjekl nadšeně, když jsem přišla k němu a přátelsky ho plácla po rameni.

„Čau, pracante," uchechtla jsem se.

Sundal si sluchátka. „Prej tu dneska spíš," lišácky na mě mrknul.

„Vážně? Kdo to říkal?" dělala jsem blbou.

Pokrčil rameny. „Nějakej Honza to povídal."

„Co jsem zase povídal?" zvedl obočí jmenovaný, který vešel do místnosti.

„Že dneska platíš večeři," usmál se andělsky Rady.

„Jako bych to doteď nedělal," Honza protočil oči. „Když už jsi tady," otočil se na mě, „tak to chce nějaký speciální video," rozzářil se.

„Honzo," povzdechla jsem si. „Jestli na mě zase vybalíš Cart Racer, tak už jdi fakt někam," strčila jsem do něj a odešla se posadit na pohovku.

„Proč?" zasmál se. „Vždyť je to sranda," trochu se zarazil.

„Protože mě nebaví pořád tě porážet," hraně jsem si povzdechla.

„Hm," zašklebil se. „Tak co hororovku, hrdinko?" založil si ruce na hrudi.

„Vážně jsi jí řekl tohle?" Rady vykulil oči a pobaveně se pousmál.

„Jo, viděla jsem tvoje hororový videa," rozesmála jsem se. „A žádnej hrdina teda taky zrovna nejsi," pořád jsem se pochechtávala.

„Jen to předstírám," pokrčil frajersky rameny.

To jsem mu ale nebaštila. Sledovat na videích jeho vyděšené pohledy a to, jak dětinsky si zakrývá oči a odhazuje sluchátka, byla jedna z nejroztomilejších věcí. Celkem se mi zamlouvala představa, kdy by se tak krčil vedle mě, i když mi bylo jasné, že bych se krčila s ním.

„Tak to bys měl místo zlatýho YouTube tlačítka dostat cenu za nejlepšího herce roku, protože nevidím jedinou odlišnost od reality, tleskám," poklonila jsem se a opravdu mu uznale zatleskala.

Vysloužila jsem si jeho ironický úšklebek. „Rady, co tam máme nejhoršího?" houkl přes celou místnost a nespouštěl ze mě oči. Cítila jsem se jako na rentgenu.

„Není to jedno? Vždyť ty se budeš bát u všeho," Rady nechápavě zakroutil hlavou.

Honza to ignoroval a posadil se k počítači. Na dlouhou dobu vzniklo v místnosti ticho, které bylo přerušované pouze klikáním na myš a Radyho křoupáním brambůrek.

„No tak jo," Honza najednou spráskl ruce a podíval se na mě. „Tak si dáme Five Nights at Freddy's."

***

Mám pocit, že přespávačka v Pardubicích nebude jen na jednu kapitolu, ale nejspíš tři, možná čtyři, ještě uvidím 😀 Ale pokud vás baví číst dlouhé kapitoly (já osobně to mám ráda), tak mi dejte vědět do komentářů a můžu se rozepsat na víc než 1 000 slov 😇

Každý komentář ✏️, hvězdička ⭐️ nebo odběr mě moc potěší 💚 

Beth x