Unknown boy |MenT| [CZ]

28. část

Hodiny ve škole vůbec neutíkaly. Semináře z maturitních předmětů nikoho nebavily a poslouchat jenom dvě učitelky během sedmi hodin, to bylo peklo pro nás pro všechny.

Většinu času jsem trávila na telefonu. Připadalo mi zcela nemožné, abych se v kuse soustředila na něco, co mě extrémně nebavilo. Navíc jsem se chtěla i během vyučování věnovat Honzovi, jehož bombardování mě zprávami jenom dokazovalo, jak moc se v nemocnici nudí. Nedivila jsem se mu. V nemocnici nikdy nebyla žádná legrace.

ment97: Lásko?
carolphotos: Ano?
ment97: Je tady nuda k posrání...

Uchechtla jsem se.

carolphotos: To je asi to nejromantičtější, co z tebe kdy vypadlo...
ment97: Já jsem romantickej, ale doma s tebou.

„Slečno Pospíšilová," oslovila mě češtinářka, „věnujete se kromě telefonu také literatuře?" důležitě se na mě podívala přes sklíčka svých brýlí.

S povzdechem jsem telefon odložila na stranu. „Omlouvám se," zamumlala jsem.

Jakmile se začala věnovat znovu učebnici a svému výkladu, protočila jsem oči. Ty stará čůzo, napadlo mě okamžitě. O pár vteřin později jsem se tomu zachichotala, protože přesně něco takového by řekl Honza.

Stejně mi to nedalo a psala jsem mu dál. Učitelka vypadala, že je ve svém světě a ostatní ve třídě dál umírali nudou.

carolphotos: Mrzí mě to, zlato, ale ještě týden to musíš vydržet.
ment97: To je ale další týden bez tebe.
carolphotos: Přijdu za tebou, slibuju.
ment97: Jenže tady nemáme moc soukromí a mně chybí určitý aktivity s tebou.
carolphotos: Vážně zrovna teď myslíš na sex?
ment97: Jsem prostě frustrovanej! Dokonce jsem přemýšlel, že bych tvou mámu poprosil o nějaký speciální klíče od pokoje. Ježíš, nebo půjdeme na lékařák!

Chvíli jsem na obrazovku zaraženě zírala. I mně ty určité aktivity s ním chyběly, lhala bych, kdybych řekla, že ne. Jen jsme si o tom snad ještě nikdy nepsali.

carolphotos: To ti vyměnili léky na bolest za nějaký modrý pilulky, ne? :D
ment97: Nemyslím si. Stejně by mi u toho asi praskly stehy :D
carolphotos: Zatím to vypadá, že ti praskne něco úplně jinýho :D
ment97: To vůbec není vtipný :D
carolphotos: A já myslím, že je :D Neboj se, až budeš doma, tak ti slibuju, že si to všechno vynahradíme a já se o tebe postarám <3
ment97: Beru tě za slovo a miluju tě <3
carolphotos: Já tebe taky <3

„Tak jak na tom Honza je?" zeptala se mě Andrea, když byla konečně přestávka.

Právě teď nejspíš špatně, pomyslela jsem si, když jsem si vzpomněla na jeho splašené hormony. „Každým dnem líp, ale už ho to v nemocnici nebaví," pokrčila jsem rameny.

„V nemocnici to byla vždycky pruda," protočila oči. „Stačil mi tejden se zlomenou nohou."

Chápavě jsem přikývla. Já jsem se v nemocnici nikdy déle než pár hodin nezdržela. S vyvrtnutým kotníkem mě poslali na rentgen, dali mi berle a nechali mě odkulhat domů.

„Budeš za ním příští týden chodit?" zeptala se zvědavě.

„Budu, ale jen na chvíli. Vždyť potom po neděli maturujeme," hlavu jsem složila do daní.

„Uteklo to nějak rychle," povzdechla si. „Přitom teprve nedávno byl maturák. Šíleně to letí."

„Ani mi nemluv," krátce jsem se na ni podívala. „Přijde mi, jako bychom měli maturiťák teprve včera."

„Hrozně vám to s Honzou slušelo," usmála se na mě.

Všechny ty vzpomínky ve mně vyvolávaly sentimentální pocity. Byl to nádherný večer. On v obleku, já ve světle růžových šatech. Na ten den nikdy nezapomenu a kdybych mohla, vrátila bych se zpět a znovu s ním protančila celou noc.

Vděčně jsem se na ni usmála. Nebyla jsem schopná jí poděkovat, nějak mě to všechno dojalo.

„Stejská se ti po něm, co?" pořád se vyptávala.

S povzdechem jsem se na ni podívala. „Jo. Vždyť se vídáme jenom o víkendech a teď leží v nemocnici, protože jsem kráva a nenechám si nic vysvětlit," hlavu jsem sklopila a provinile si zírala do klína.

„Karol," zakňučela, „on tam neleží tvou vinou. To ten debil na křižovatce do něj vrazil," šťouchala do mě, aby mě trochu rozveselila.

„Ja vím," kývla jsem nakonec. „Ale stejně si to vyčítám."

„Víš," trochu zvážněla, „na tvým místě bych se zachovala stejně. Taky bych si nechtěla nechat nic vysvětlit," pokrčila rameny. „Jenže Honza je v pohodě, všechno jste si vyříkali a brzy ho pustí domů," nadějně se usmála.

„Už aby to bylo," protočila jsem oči.

„A potom si začnete všechno vynahrazovat," rádoby svůdně na mě mrkla.

Nic jsem jí na to neřekla. Pouze jsem se usmála a vytáhla si učebnici na další hodinu. Bylo mi jasné, že po dnešních zprávách nebude Honza s vynahrazováním otálet.

***

Snad se vám dnešní kapitola líbila, snažím se teď vydávat častěji 😇 A co vy, byli jste někdy dlouhodobě v nemocnici? 💁🏻 Já tři dny a myslela jsem, že se zblázním 😂

Navíc jsem se vás chtěla zeptat... Tak nějak předpokládám, že většina z vás chodí do školy, a proto by mě zajímalo: stíháte přes týden číst? Poslední dobou přemýšlím, jestli má cenu vydávat po-pá, nebo to mám nechávat na víkendy 🤷🏻 Když tak mi dejte vědět dolů do komentářů, opravdu mě to zajímá 😇

Beth xx