Unknown boy |MenT| [CZ]

29. část

Bylo konečně po maturitě. Posledních několik týdnů jsem byla ve stresu a neustále jsem se učila. Ve finále se však ukázalo, že se veškerá moje snaha vyplatila – odmaturovala jsem se samými jedničkami!

Teď už nám zbývalo pouze vyzvednout si vysvědčení. S ostatními spolužáky jsme se sešli ve škole, kde jsme se rozloučili. Byl to náš poslední den, který jsme trávili společně, protože každého z nás už čekala samostatná cesta životem. Nahánělo to hrůzu. Po čtyřech letech na gymnáziu nás čekala vysoká a seznamování s novými lidmi. Nakonec jsem se rozhodla pro studium psychologie. Připadalo mi, že je to obor mně blízký.

Po předání vysvědčení jsem se chtěla stavit za Honzou. Jeho stav se každým dnem zlepšoval a už brzy měl být z nemocnice propuštěn. Dávno ho to tam nebavilo, proto jsem za ním denně chodila, abych mu to alespoň nějak usnadnila.

„Pořád nevěřím tomu, že jsme opravdu odmaturovaly," vydechla nevěřícně Andrea, když jsme se loudaly z úřadu na parkoviště.

„To ani já," zasmála jsem se. Ve skutečnosti jsem cítila obrovskou úlevu, že je to konečně za námi.

Nebyly jsme daleko od Andreina auta. Po dlouhé době se rozhodla, že bude řídit a téměř okamžitě mi nabídla odvoz. Ten jsem nemohla odmítnout.

Celou dobu jsem si zírala pod nohy. Ty už ve vysokých podpatcích umíraly, a tak jsem se těšila, až si konečně sednu a doma boty hodím do háje.

„No páni," vydechla najednou Andrea fascinovaně.

„Co je?" zvedla jsem k ní hlavu, než jsem se podívala před sebe.

Nevěřila jsem vlastním očím. Chvíli jsem si myslela, že mám vidiny, ale jeho zářivý úsměv a obrovská kytice rudých růží mě přesvědčily o opaku. Neschopná jediného slova jsem zírala na Honzu před sebou.

„Co tady děláš?" vypadlo ze mě nakonec šokovaně.

„Překvapení!" vycenil na mě ty svoje perfektní zuby, načež ke mně přišel a objal mě.

Naprosto mimo jsem mu objetí opatrně vrátila. Umačkala bych ho nejraději k smrti, ale jizvy na jeho břiše mi to bohužel nedovolovaly. Se zavřenýma očima jsem po několika dnech inhalovala jeho opojnou vůni.

„Moment," vymanila jsem se z jeho sevření, ačkoliv mi jeho náruč opravdu chyběla. „Jak to, že tě pustili z nemocnice už dnes? Měl jsi tam zůstat až do pondělí," nechápala jsem.

„Já vím, ale všechno jsem konzultoval s doktorem a ten nakonec uznal, že bych mohl jít domů dřív. Stačilo mi slíbit, že se nebudu namáhat, což nebude těžký. Stejně pořád sedím u počítače," mávl nad tím rukou, jako kdyby o nic nešlo.

„Ještě že jsi tak pohodlnej," uchechtla se Andrea zpoza mých zad.

Protočila jsem nad tím očima a následně si povzdechla. „Přesto doufám, že hodláš dodržovat rekonvalescenci."

„Jako bych slyšel tvoji mámu," zasmál se.

„Honzo," kuňkla jsem, „já to myslím vážně," dodala jsem naléhavě.

„Slibuju, že nebudu dělat žádný kraviny," chytil mě za ruku a důvěrně ji stiskl. „Mimo to jsi odmaturovala, a tak jsem ti chtěl dát malej dárek," uculil se a vzápětí mi předal kytku.

Samou stydlivostí jsem zčervenala a letmo jsem se podívala na Andreu, která stála za mnou. „Myslím, že lepší dárek už jsem si přát ani nemohla," věnovala jsem mu zářivý úsměv, jenž mi samozřejmě opětoval.

„To ale není všechno," šibalsky na mě mrkl a vzal mě kousek stranou.

„Vážně?" překvapeně jsem zvedla obočí. „Ty máš ještě něco v plánu?" vyzvídala jsem.

„Možná," pokrčil rameny a přitáhl mě k sobě, načež mě políbil na zčervenalou tvář.

„Zlato," pípla jsem a následně se ošila. Takhle se ke mně před Andreou nikdy nechoval, a tak jsem se styděla. „Nenapínej mě."

„Co bys řekla tomu, kdybychom šli večer na večeři a od zítřka si udělali menší výlet?" stále mi dával drobné polibky.

„Výlet?" vykulila jsem oči. „A kam?"

„Koupil jsem nám..." protahoval to, aby mě víc napjal, „letenky do Londýna!" nadšeně čekal na moji reakci.

„Do Londýna?" vyjekly jsme s Andreou sborově. Poslouchala, jak jinak.

„Jo," kývl. „A už nemůžeš couvnout, protože všechno je zařízený," nadšeně mě sevřel v náruči, zatímco já jsem nestačila pobírat, co se právě děje.

***

Překvapení! 🎊

Ahoj, po několikaměsíční pauze se hlásím s novou kapitolou, tak snad se vám bude líbit 😇

Zároveň vám chci neskutečně poděkovat, protože se blížíme k 10 000 přečtení. V tak obrovské číslo jsem nikdy nedoufala, přesto jste to dokázali. Já vím, že stále je tam 9 000, ale i to je šíleně velké číslo. Patří vám jedno obrovské DĚKUJI. Děkuji vám za veškerou vaši podporu, za každý komentář (kterých přibylo nespočet!), všechny vaše soukromé zprávy, které mi píšete... děkuju. Jste opravdu skvělí čtenáři, miluju vás! 💚

Beth xx