Unknown boy |MenT| [CZ]

26. část

Můj celý svět se zbořil během jedné jediné vteřiny jako domeček z karet. Ta vlna šoku a strachu mnou projela takovou silou, že jsem se Radymu zhroutila do náruče. V tu chvíli bylo naprosto nemožné, abych něco takového dokázala psychicky snést.

Výčitky svědomí mě postihly téměř okamžitě. Kdybych ho vyslechla, kdybych mu brala hovory, kdybych si nevypínala telefon... To všechno se mi honilo hlavou. Jedno kdyby za druhým. Postupem času začínalo dávat všechno smysl. Autonehoda, mámin odchod do práce, i to množství zmeškaných hovorů.

Přecházela jsem po nemocniční chodbě tam a zpět. Nedokázala jsem sedět v klidu a čekat, až se některý z doktorů uráčí mi říct, co se Honzovi vlastně stalo a jak vážné to s ním je. Čas vůbec neutíkal, alespoň ten na hodinách ne. Zato jsem měla pocit, že Honzův čas ubíhá příliš rychle. Nevěděla jsem vůbec nic. Jestli žije, jestli žít bude. Nic. Ta bezmoc byla vyčerpávající. Ruce i nohy se mi třásly, brada se klepala a z očí mi tu a tam nekontrolovatelně vyteklo několik slzí. Nedokázala jsem to ovládnout.

Rady seděl na jedné z židlí naproti Honzova pokoje a nohou nervózně klepal do vydlážděné podlahy. On sám byl tím vším otřesen a vůbec jsem se mu nedivila.

Po nekonečném čekání a pochodování tam a zpět se dveře pokoje konečně otevřely. Vycházeli z nich dva lékaři, přičemž jedním z nich byla moje máma. Jakmile mě viděla, v rychlosti něco řekla druhému doktorovi a rychlými kroky se vydala ke mně. Vytřeštila jsem na ni svoje strachem naplněné oči a roztřásla jsem se mnohem víc.

„Je mi to moc líto, zlato," řekla tím nejlítostivějším tónem a stáhla mě k sobě do náruče, načež mě pevně objala.

V tu chvíli jsem se složila podruhé. Svět se úplně zastavil a s ním i moje srdce. Ani nedokážu popsat tu ostrou bolest, která mým hrudníkem náhle projela. Jako by do mě někdo bodl miliony pekelně ostrých nožů najednou. A znovu, pořád dokola.

Myšlenkami mi projela jeho krásná tvář. Ty nádherné modré oči, roztomilý nos, každý jeho sladký úsměv. Už nikdy ho neuvidím. Už nikdy k němu nebudu moct přijít, chytit ho za ruku a říct mu, že ho miluju a nechci o něj přijít. Protože právě teď jsem o něj přišla. Navždycky.

„Není to tak vážné," chlácholila mě. „Utrpěl jen lehčí otřes mozku a vnitřní krvácení se nám podařilo zastavit," hladila mě po zádech.

„C-cože?" koktala jsem šokovaně mezi všemi těmi vzlyky. „O čem to m-mluvíš?" ptala jsem se roztřeseným hlasem.

Zmateně se na mě podívala. „Vyvázl jen s lehčími zraněními a pár oděrkami na obličeji," nechápavě se zašklebila. „Na rukou má sice nějaké řezné rány od skla, ale ty nejsou hluboké."

„On žije?" kuňkla jsem pisklavým hlasem.

„Proboha, co sis myslela?" znepokojeně se zamračila.

Svět se dal znovu do pohybu a mně z očí vytrysklo dalších několik slzí. Se zakloněnou hlavou jsem děkovala Bohu a cítila náhlou úlevu.

„Myslela jsem," posmrkla jsem, „že to nepřežil, když..." znovu jsem se rozbrečela, protože jsem o tom nedokázala mluvit. „Když jsi mi řekla, že je ti to líto, myslela jsem si, že to nepřežil," pořád jsem brečela.

„Kájo," soucitně se pousmála a znovu mě objala. „Operace dopadla dobře a tady je v nejlepších rukou," začala mě znovu hladila po zádech. „Pokud se bude vše hojit podle plánu, jakože to je na velmi dobré cestě, bude v pořádku," pousmála se a za ucho mi zastrčila pár trčících pramenů vlasů.

„A jeho rodiče?" posmrkla jsem a do rukávu mikiny jsem si utřela mokré oči.

„Macákovi tu byli zhruba před hodinou," ujistila mě. „Jestli za ním chcete jít, tak můžete," podívala se na Radyho, který stále seděl na židli. „Ale je po operaci a spí."

Rady nesouhlasně zakroutil hlavou. „Na to nemám," povzdechl si. „Nemůžu ho vidět v takovým stavu," hlavu složil do dlaní. „Nevadí, když na tebe počkám tady?" zoufale se na mě podíval.

„Ne," ujistila jsem ho. „Tak já jdu."

Zhluboka jsem se nadechla a vstoupila do jeho pokoje. Zvuk pípajících přístrojů mi svíral žaludek, stejně tak ten nemocniční pach.

Posadila jsem se na židli u postele. Pohled na jeho odřený obličej a kapačku vedoucí do ruky mi trhal srdce. Roztřesenou rukou jsem chytila tu jeho a opět propukla v pláč. Mohla jsem za to já. Jen já a moje tvrdohlavost.

Až teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc mi na něm záleží, jak moc ho miluju a jak moc je nepodstatná jeho vztahová minulost. Milovala jsem každý kousek jeho, i když to pekelně bolelo. Každou jeho jizvu, každé škrábnutí, každou jeho chybu.

Netuším, jak dlouho jsem tam seděla, hladila ho po ruce a sledovala jeho klidný obličej. Nikdy předtím, když spal, jsem si ho neprohlížela. Vždycky to byl on, kdo mě ráno tajně pozoroval, hrál si s mými vlasy a čekal, než se probudím. Teď ale klidně oddechoval a vypadal jako anděl. I se všemi těmi oděrkami byl pořád stejně krásný.

Chystala jsem se zrovna odejít, když mi ruku stiskl a pomalu otevřel oči. Podíval se na mě unaveným modrým pohledem a ztěžka polkl. Tím mě donutil ustat v jakémkoliv dalším pohybu, a tak jsem se znovu posadila.

„Honzo," šeptla jsem rozechvělým hlasem.

„Prosím... už mě neopouštěj," zamumlal ospale a oči se snažil držet stále otevřené.

Ten pohled byl natolik intenzivní, plný bolesti, smutku a lítosti, že mi absolutně nedával na výběr.

Trhaně jsem se nadechla a přes všechny kutálející se slzy po mých tvářích jsem se usmála. „Už tě nikdy neopustím," zašeptala jsem, načež mi ruku znovu stiskl a po rtech mu přeletěl malý úsměv, se kterým stejně znovu usnul.

***

Přece jste si nemysleli, že bych ho nechala zemřít 😇 Vlastně ani nevím, co k tomu mám říct. Uf, je to asi ta nejemocionálnější kapitola, jakou jsem kdy napsala 😇

Každopádně se nezapomeňte vyjádřit dole v komentářích, vaše pocity a názory mě opravdu zajímají 😇 Popřípadě zanechte hvězdičku nebo odběr 💚

Beth xx