Unknown boy |MenT| [CZ]

31. část

V předchozí kapitole jste četli:

Zastavili jsme se těsně pod osvětleným kolem a zamilovaně na sebe zírali. Bylo mi tak nepopsatelně krásně, a to jenom díky Honzovu extrémně spokojenému úsměvu.

„Kájo," hlesl najednou a chytil mě za obě ruce, „chtěl bych se tě na něco zeptat," odkašlal si a trochu znervózněl.

„Co je, chceš mě požádat o ruku?" zavtipkovala jsem.

Jenomže při pohledu na desítky a desítky lidí s telefony namířenými na nás, které se kolem nahromadily, mě smích okamžitě přešel. A přesně ve chvíli, kdy jsem se na Honzu podívala, on poklekl na koleno a z kapsy svých džínů vydělal malou krabičku, se mi zastavilo srdce...

***

Oněměle jsem zírala na klečícího Honzu před sebou. Pusu jsem měla dokořán, neschopna jediného slova, zatímco kolem nás se rozezněl nadšený potlesk zvědavých diváků. Z mojí strany se o nadšení nedalo ani žertovat. Zachvátil mě strach a panika.

Co mu asi tak odpovím, až se zeptá na tu základ života měnící otázku? Nejsme spolu přeci tak dlouho, napadalo mě okamžitě. Ale vždyť ho miluješ! protestovala druhá část mě.

„Honzo, já-" chtěla jsem ho zastavit, ale umlčel mě rázným zakroucením hlavy. Ach, proboha.

„Nech mluvit ty mě," začal tentokrát on. „Ty víš, jak moc tě miluju," sladce se usmál, čímž mě extrémně ničil, protože jsem si byla jistá svou zápornou odpovědí. „Udělal jsem spoustu chyb, kterých vážně lituju a ani nevíš, jak moc mě mrzí, že jsem ti kdy ublížil," zatvářil se jako týrané štěně.

Cítila jsem se hrozně. Poslouchala jsem všechna ta krásná slova vycházející z jeho úst, jak mě miluje, jak šťastný je se mnou, že o mě nechce přijít... Ničilo mě to, stejně tak mě ničil pohled do jeho rozzářených očí.

„Proto se tě ptám..." zhluboka se nadechl a mně se sevřelo nejen srdce, ale i žaludek. „Kájo, budeš se mnou žít?" zakoktal nervózně a otevřel onu krabičku, v níž se zaleskl stříbrný klíč od jeho bytu.

„Cože?" vypadlo ze mě šokovaně, protože jsem čekala úplně jinou otázku.

„Chci, abys se mnou bydlela," konečně se postavil. „Takže?" tázavě zvedl obočí.

Rozhlédla jsem se kolem nás a spatřila několik napjatě tvářících se obličejů. Jako byste rozuměli česky...

Žít s ním? To znamenalo opustit mámu, Andreu, Marka a Brno. Znamenalo to přestěhovat se do Pardubic a začít s Honzou úplně od začátku. Na druhou stranu... po tom všem bychom se měli od něčeho odrazit a začít... od začátku.

„Tak dobře," vydechla jsem nakonec. „Dobře, budu s tebou žít," rozzářila jsem se, protože jeho šťastný výraz mi nedával absolutně na výběr.

„Vážně?" zeptal se nevěřícně, zatímco mě stahoval do svého obětí.

„Ano!" vykřikla jsem nadšeně, dávno v jeho náruči.

V tu chvíli už jsem slyšela jenom hlasitý potlesk a pískání. Letmo jsem zahlédla jejich radostné obličeje. Na malý okamžik jsem si připadala jako nějaká celebrita, protože všechny ty telefony na nás stále nepřestávaly mířit a tu a tam nás někdo vyfotil. V hloubi duše jsem doufala, že tohle video někdo zveřejní, abych se na něj mohla podívat, ačkoliv se začátek nevyvíjel vůbec podle mých představ.