Unknown boy |MenT| [CZ]

7. část

Běhala jsem po Pardubicích už od půl desáté, kdy mě Honza vyzvedl na nádraží. Tentokrát neměl vybranou lokalitu, ale víceméně to bylo spontánní. Jezdili jsme v autě a když se mu cestou zalíbilo nějaké místo, prostě jsme zastavili, já popadla foťák a odváděla svoji práci.

Jednou jsme zastavili u kolejí, potom u nějaké rozpadlé budovy, jindy zase na parkovišti. Musím říct, že focení s ním bylo daleko zábavnější než s kýmkoliv jiným. Měl nápad, měl styl, uměl se prodat a právě to se mi na něm líbilo. A když na místo po zaparkování změnil názor, navrhla jsem mu to, co zrovna napadlo mě a nudná fotka na parkovišti se proměnila na skvělou fotku v autě. Šlo jenom o trochu kreativity.

Spolupracovat s ním bylo vlastně uvolňující. Bavil mě on a zároveň mě bavilo to, co jsem dělala. Alespoň na chvíli v životě jsem měla pocit, že má nějaký smysl.

Jezdili jsme po Pardubicích celkem dlouho. Foťák byl plný Honzových fotek a mě děsila představa, že jsou všechny tak dobré a že je budu muset co nejdřív roztřídit a upravit. S tím jsem ale musela počítat, tohle byla holt součást mojí zábavy.

Po zhruba dvou a půl hodinách jsme zakotvili opět v McDonaldu. Seděli jsme u stolu v koutě a cpali se ne zrovna zdravým jídlem.

„Jestli mě tímhle hodláš krmit pokaždý, když za tebou dojedu, budu si muset koupit nový kalhoty," huhlala jsem s plnou pusou, ačkoliv to bylo neslušné.

Pobaveně zvedl obočí. „Pokud nechceš, abych ti platil za práci, musíš počítat s tím, že ti to budu splácet takhle," uchechtl se. „Náhodou to není nejhorší."

„To není," přikývla jsem. „Ale taky to nejsou naše nejzdravější snídaně," dodala jsem a vzápětí si do pusy strčila dvě hranolky.

Podíval se na telefon. „Tohle už dávno není snídaně. Je půl jedný," ukázal  mi rozsvícenou obrazovku, abych se o tom sama přesvědčila.

„Dobře, tak je to oběd, ale to pořád nemění nic na tom, že je to nezdravý," mastné ruce jsem si utřela do jednoho z přibalených ubrousků. Dva cheeseburgery mi daly zabrat.

„Fajn," ruce zvedl v obranném gestu. „Řekla sis o to, příště tě vezmu na tu nejlepší pizzu se sýrovým okrajem," mrkl na mě a také se utřel do ubrousku. „Musíš dneska odjet brzo?"

„Ne," zamyslela jsem se. „Jestli chceš ještě fotit, můžu jet až večer," pokrčila jsem rameny. V podstatě mi to bylo jedno, všude bylo lépe, než doma, kde bych běhala s prachovkou tam a zpět.

„Nejde o focení," zkoumavě se na mě zadíval. „Spíš mě tak napadlo... nechtěla bys jít se mnou do kanceláře?"

Jeho oči zářily nadšením a zároveň se v nich skrývaly dva obrovské otazníky. Do kanceláře? On má kancelář?

„Do kanceláře? Ty máš kancelář?" obočí jsem měla minimálně v půlce čela, jak překvapeně jsem se tvářila.

Pobaveně se uchechtl. Musel si myslet, že jsem naprostá kráva. „Jo, je to součást mýho bytu. Natáčím a stříhám tam videa."

„Uhm, no," nervózně jsem se poškrábala ve vlasech, „a co přesně bych tam dělala já?"

„Mám v plánu dneska natočit jedno video a ty bys zatím mohla upravovat třeba ty fotky, když se tu můžeš zdržet dýl," pořád na mě zíral s těmi obrovskými otazníky v očích.

„Dobře," odpověděla jsem možná trochu nejistě, ale hned jsem se rozesmála, protože ten jeho nadšený výraz byl vtipný.

Ještě chvíli jsme tam spolu seděli, pojídali zbytek hranolek a dělili se o moji colu, kterou jsem už nezvládala dopít. Vzájemně jsme se prohlíželi a mně až v tu chvíli došlo, jak moc hezký je. Když jsem si ho tehdy prohlížela z profilu, nevnímala jsem to tak intenzivně, ale ty oči... byly jako dva malé modré oceány, v kterých jsem se začala topit.