Unknown boy |MenT| [CZ]

33. část

Po dlouhé době jsem se zase na čas objevila v Pardubicích. Nutno podotknout, že Honza s mým příjezdem velmi nadšeně souhlasil. Tentokrát však otázky o tom, jestli jsem se rozhodla, jak jsem se rozhodla, popřípadě kdy už se konečně rozhodnu, překvapivě vynechal. Jindy jsem je měla na talíři každý den a musím tedy říct, že jsem se pokaždé akorát tak rozčílila. Stejně jako minulý týden.

Když už mluvím o minulém týdnu, ten byl opravdu výživný a plný jobovek. Konečně jsem se odhodlala a svěřila se mámě s tím stěhováním. A jestli jsme to nějak vyřešily (jak jsem si původně myslela - je to moje máma, měla by mi přeci poradit)? Ne. Místo jakékoliv rady na mě vybalila, že už půl roku randí s nějakým chirurgem z nemocnice. To bylo sice skvělé, ale můj problém se tím nevyřešil. Navíc to byl docela šok, ten ale po společné seznamovací večeři u nás doma celkem rychle opadl. Viktor se jevil jako sympatický, zábavný chlap a já mámě nehodlala její vztah nijak kazit. Po tolika letech si konečně zasloužila trochu štěstí a lásky.

Svým příchodem jsem Honzu akorát vyrušila od natáčení nějakého gameplaye a téměř okamžitě jsem dostala vynadáno, že jsem si dovolila zvonit, když mám svoje vlastní klíče. Tak na ty jsem neměla ani pomyšlení, navíc jsem si byla na sto procent jistá, že leží v pokoji na stole, kam jsem je už tehdy položila.

Nechala jsem to být. Honza dál pokračoval v pro mě nezajímavém natáčení, a tak jsem se uvelebila v kuchyni. Po dlouhé cestě mi vyhládlo, takže takový rohlík se sýrem a šunkou mi přišel celkem vhod. Na výběr jsem toho stejně moc neměla; lednice zoufale křičela prázdnotou, a tak jsem si plánovala, jak pojedu nakoupit.

„Lásko," Honzova pečlivě nagelovaná hlava se objevila ve dveřích, „už mám dotočeno," přišel ke mně a políbil mě na čelo.

„Skvělý, tak to můžeme vyrazit," usmála jsem se.

„A kam?" zarazil se. „Jako někam na rande?" laškovně zahýbal obočím.

„Jo, do supermarketu," uchechtla jsem se, načež se jeho laškovný výraz změnil na překvapený.

„Páni," vydechl, „tak to bude vzrůšo."

„To určitě bude," zamumlala jsem s plnou pusou, když jsem do sebe nacpala poslední kousek rohlíku, a zvedla jsem se k odchodu.

„Napadlo mě, že bychom mohli po dlouhé době zase něco nafotit," prohodil, když už jsme byli na cestě.

Překvapeně jsem zvedla obočí. „Máš nějakou novou lokalitu?" zajímala jsem se okamžitě. Focení mi totiž docela chybělo.

„Jo, je to kousek odsud. Tak chtěla bys? Ale až zítra, dneska už je tma," krátce se na mě podíval a dál se věnoval řízení.

„Jasně," souhlasila jsem nadšeně.

Odpovědí mi byl spokojený úsměv, načež mi ruku položil na stehno a jemně po něm přejížděl konečky prstů. Po dlouhé době jsem ucítila příjemné vzrušení, které mnou popravdě celkem zamávalo.

„Dneska bychom mohli zůstat doma a udělat si hezkej večer," špitla jsem se sklopenou hlavou, sledujíc jeho ruku na mém stehně.

„To mohli," stisk na stehně ještě upevnil. Zřejmě myslel na to samé, co já.

Jako první jsme však vyrazili do obchodu. Netrvalo moc dlouho a náš nákupní košík přetékal ze všech stran. Nebylo se taky čemu divit, když jsme se zastavili v každé uličce a v ní nabrali nejméně tisíc věcí. Samozřejmě tam nechyběly balíky chipsů, energy drinky a pár lahví vína (zřejmě na večer). Bez těchto tří věcí by totiž Honzův svět nebyl v rovnováze.

Podobným způsobem potom přetékal i kufr auta, kam jsme pracně narvali všechny tašky a balíky pití. Plné lednici jsem však nedávala dlouhé naděje. S Honzovou a Radyho životosprávou bude prázdná během pár dní.

***

Večer jsme trávili v obývacím pokoji. V televizi zrovna běžela komedie, na kterou jsme se dívali. Na konferenčním stole ležel tác s nakrájenými sýry, kuličky hroznů a mísa s pečivem. Kolem hořely svíčky. Moje emocionálně založené já zatoužilo po troše romantiky.

Choulila jsem se Honzovi v náruči a sledovala dění na obrazovce, zatímco on mě znovu jemně hladil. Měla jsem dojem, že pokračuje v tom, co začal už v autě cestou do obchodu. V tu chvíli jsem však filmu přestala věnovat veškerou pozornost. Namísto toho jsem se spokojeně zakřenila a vyhoupla se mu na klín, zcela spontánně a bez přemýšlení.

Chtěl něco říct, ale všechna zbytečná slova jsem mu sebrala z úst, když jsem se přitiskla k jeho měkkým rtům. Začali jsme se hladově líbat, Honzovy ruce začaly bloudit po mých zádech a pomalu zajížděly pod volné tričko na spaní. Netřeba popisovat to narůstající vzrušení a příjemné chvění v podbřišku.

Čím blíž jsme si byli, tím víc jsem si uvědomovala, jak mi chybí. Chtěla jsem se s ním probouzet, chtěla jsem s ním usínat, dělat hlouposti... milovat se s ním. Klidně každý den. Připadala jsem si jako opilá. Opilá jím.

„Tak dobře," hlesla jsem se zavřenýma očima, když mě líbal na krku a tričko pomalu vyhrnoval nahoru. „Tak dobře," zasténala jsem znovu, tentokrát mnohem rozhodněji.

„Jo, a co?" nechápal, nepřestávajíc mě líbat.

Hlavu jsem zaklonila dozadu, čímž jsem mu udělala mnohem víc prostoru. Rukama jsem mu zajela do vlasů a rozhodla se to udělat.

„Odstěhuju se za tebou."

***

Ahoj, moc doufám, že se vám kapitola po tak dlouhé době líbila.

Musím přiznat, že nevím, jak to bude dál. Stále se mě ptáte, kdy vyjde další kapitola, píšete, jak se vám příběh líbí (a mě to neskutečně těší!), ale problém je v tom, že nemám žádné nápady a vlastně ani čas. Můj život je momentálně jenom práce, práce a zase práce. Navíc mě víc láká psát Wicked Games, ale to se bohužel nechytilo a mám obavy, že ani nechytí. Jenže i tady řeším stejný problém: ČAS.

Nicméně vám děkuji, jste všechny skvělé (předpokládám, že tu mám spíš holčičí obecenstvo, ale pro všechny případy: ČAU HOŠI!), protože i když na to tak kašlu, pořád to čtete a halo?! Už jste pokořily 40 000 přečtení! To je šílený, nechápu to.

Budu ráda za každé přečtení, hvězdičku i komentář. ♥

Beth xx