Unknown boy |MenT| [CZ]

4. část

Vstávala jsem už po šesté. Ten zatracený budík vyřvával na celý pokoj, a proto bylo úplně zbytečné přetahovat si peřinu přes hlavu, protože jsem ho pořád slyšela.

Otráveně jsem ho zamáčkla a přetočila jsem se na druhý bok. Umírala jsem únavou, takže bylo skutečně těžké nezavřít oči a zůstat vzhůru. K tomu, abych vylezla z teplých peřin, jsem se musela doslova přemlouvat, ale plný močový měchýř mi nedával na výběr. To, že jsem byla unavená k zbláznění, byla jenom moje chyba, protože díky vlastní lenosti a nezodpovědnosti jsem si věci na dnešek chystala až kolem jedenácté večer a do postele jsem se dostala ve dvanáct. Přiznejme si, že šest hodin spánku není moc.

Po desetiminutovém přemlouvání se vstát jsem opravdu vylezla z rozehřátých peřin a líným krokem jsem se doloudala do koupelny, kde jsem strávila dlouhou půl hodinu ve sprše pod proudem horké vody. Nějak jsem se probrat musela.

Obraz v zrcadle byl pořád šílený, vlastně takový, jaký byl každé ráno. Vlasy, jež jsem měla zabalené v turbanu, jsem rozčesala, vysušila a následně se vrhla na svoji ranní rutinu. Vyčistila jsem si zuby a na obličej nanesla vrstvu make-upu, abych nevypadala tak hrozně.

Netuším, jak dlouho jsem stála u skříně, ze které jsem stejně jako vždycky vytáhla černé džíny, obyčejné bílé tričko a černou mikinu. Počasí venku vypadalo totiž všelijak. Bylo zamračeno a rozhodně jsem neočekávala, že by se mělo během dne vyjasnit. Naopak to vypadalo na déšť.

***

Cesta vlakem probíhala klidně. Celou dobu jsem měla sluchátka a poslouchala svůj oblíbený playlist na Spotify. Hlavu jsem opírala o okno a sledovala míjející se stromy a zatažené nebe, jež se ještě pořád nevyjasnilo. V tu chvíli jsem bolestně zavřela oči a povzdechla si, protože jsem si uvědomila, že ten roztomilý bílý deštník s černými puntíky leží pořád doma v předsíni. No, aspoň jsem měla mikinu s kapucí.

Po hodině a půl vlak konečně zastavil a na ceduli na nádraží svítil nápis Pardubice. Ze sedadla vedle sebe jsem vzala batoh s věcmi a vystoupila spolu s ostatními.

Chvíli trvalo, než jsem se vymotala z davu vystupujících lidí. Myslím, že jsem vypadala jako zmatená teta v nákupním centru, když jsem se i se svou trpasličí výškou rozhlížela po nástupišti a snažila se najít modrookého bruneta. Viděla jsem tam kohokoliv, bezdomovce, Vietnamce, zatoulané psy, ale jeho rozhodně ne.

Projela mnou nejen vlna vzteku a paniky, ale taky vlna strachu. Teprve až v tu chvíli jsem si připustila, že celou dobu může jít o hloupý vtip. Mračila jsem se na všechny světové strany a troufám si říct, že pára mi letěla i z uší, jak vytočeně jsem se cítila.

Bezmocně jsem se nadechla, odhodlaná koupit si zpáteční jízdenku, a znovu jsem se rozhlédla. A potom jsem ho viděla. Stál u vchodu na nástupiště a opíral se o jeden z podpěrných sloupů, který nad námi držel střechu, a rozhlížel se po nádraží. Nebudu lhát - ze srdce mi spadl obrovský balvan a všechny moje úzkosti byly pryč.

Chvíli trvalo, než jsem se rozhoupala a vydala se váhavými kroky k němu, čímž jsem upoutala jeho pozornost. Skenoval mě těma svýma modrýma očima a potom se na mě pousmál, načež udělal krok vpřed.

„Ta holka z Instagramu?" ukázal na mě.

„Jo, a ty jsi ten neznámej kluk z Instagramu?" vrátila jsem mu malý úsměv.

„To jsem já," přikývl a hned poté zvážněl. „Vážně děkuju, že jsi přijela až z Brna," vděčně se usmál. „Nebudeš toho litovat. Jenom jsem doufal, že bude trochu lepší počasí," podíval se na nebe a zamračil se.