Unknown boy |MenT| [CZ]

18. část

Určitou chvíli jsme na sebe mlčky zírali. Ještě pořád jsem nedokázala pochopit co tady dělá a jak vůbec zjistil moji adresu. A na malý moment mi to bylo úplně jedno. Soustředila jsem se pouze na ty krásné modré oči, které mě dokonale hypnotizovaly. Přesto mi to pořád nedalo.

„Co tady děláš?" zeptala jsem se znovu, když mi pořád neodpovídal.

Nervózně se poškrábal na krku. „Měl jsem tady schůzku, tak jsem si říkal, že bych se za tebou mohl zastavit," nevinně pokrčil rameny a kousl se do rtu. Mohl by ho někdo zabít?!

Zkřížila jsem ruce na hrudi a následně jsem se zamračila. „No jasně a adresa tě cestou cvrnkla do nosu, že?"

„Možná?" pokoušel se z toho vykroutit.

„Vyklop to," zamračila jsem se ještě víc.

Vzdal se. „Dobře, včera večer mi volala tvoje docela vyhrocená kámoška a celkem si mě podala," povzdechl si.

Pusu jsem otevřela dokořán a rukama si zajela do vlasů. Včerejší večer se mi začínal postupně vybavovat. Vzpomínala jsem si na tanec, na spoustu alkoholu a Andreu, která s někým volala. A taky na moment před barem, kdy mi vracela mobil.

„Ne, řekni, že to není pravda," mumlala jsem, zatímco jsem si prohlížela seznam volaných čísel. „Honza, čtvrt na dvanáct," četla jsem si údaje nahlas. „Co ti říkala?" otočila jsem se k němu.

Byl těsně za mnou, a tak jsem musela zaklonit hlavu, abych na něj viděla. Po rtech mu přeletěl malý úšklebek. Řekla mu to. Andrea mu řekla, co k němu cítím. Chuť zabíjet byla zpět a tentokrát bych nejraději trefila právě Andreu.

„Že mi musíš něco důležitýho říct," trochu zvážněl.

„Já?" pípla jsem vyplašeně. „Já nemám co ti říct," zamumlala jsem. Snažila jsem se to ještě nějak zachránit.

„Ale já tobě jo," vzal mě za ruce. „A i když to nebudeš chtít slyšet, stejně si o tom musíme promluvit," rozešel se k pohovce a mě stáhl s sebou do sedu.

„Honzo, poslouchej mě-"

„Ne, Kájo, ty poslouchej mě," skočil mi do řeči. „Já vím, jak moc jsem ti ublížil, i když předstíráš, jak je ti to jedno. Jenže není a já to vím," naléhavě se mi podíval do očí. „Choval jsem se jako idiot a mrzí mě to, co jsem udělal. Musíš ale vědět, že mezi mnou a Veronikou už dávno nic není. Byl to jenom zkrat, i když mě to neomlouvá," povzdechl si.

Nevěděla jsem, co mu na to mám říct. Bylo to moc informací najednou a dohromady s kocovinou to byla příliš silná kombinace. Místo toho jsem koukala na naše spojené ruce a potlačovala přicházející pláč. Zrovna před ním jsem si tyhle scény chtěla odpustit.

Uvědomovala jsem si, jak moc mi na něm záleží, jak moc miluju být v jeho přítomnosti, jeho hloupé vtípky, jeho vůni, oči... jeho. Ale zároveň jsem věděla, někde v hloubi duše, že o něj už nechci znovu přijít. Ne kvůli tomu, že jsem žárlivá kráva. Proto musely jít city stranou.

Znovu jsem se mu podívala do očí, v nichž se skrývaly dva obrovské otázníky, jak čekal na moji odpověď.

„Honzo," začala jsem, „ať už ti včera Andrea řekla cokoliv, a já to nepopírám, nemůžeme spolu být."

Poslední tři slova jsem skoro nedořekla. Celé to bylo šílené a jeho šokovaný výraz mě o tom dokonale přesvědčoval.

„C-cože?" zakoktal se. „Jak jako nemůžeme?"

„Prostě mi na tobě záleží a v posledních pár dnech toho na mě bylo moc. Bude lepší, když zůstaneme jenom kamarádi," povzdechla jsem si a pokoušela jsem se krotit své rozbouřené emoce.