/31.10. 1991/
Sirius Black se postavil a postavil se za špičky, aby mohl vidět skrz mřížované okno. Z tmavého nebe viděl jen málo, ale i to mu stačilo. Zahlédl souhvězdí Cassiopeia. Jo, souhvězdí, po kterém byla pojmenována jeho manželka a láska jeho života.
Zavřel oči. Měl před sebou ten úsměv úsměvem. Vzpomněl si, jak se skláněla nad kolébkou s jeho dvěma dcerami. On, opřený o panty dveří, se tomu usmíval a v hloubi duše si přál, aby tohle mohl dělat každý den. Sledovat, jak jeho dcerky rostou, později mají společný pokoj, kde by byly dvě postýlky.
Své bouřkově šedé oči otevřel. Tak moc si přál, aby se tam mohl objevit. Zaseknout se v čase. Třeba i prožívat ten samý den dokola. Klidně i jo, protože jeho by nikdy neomrzel. A nebo se vrátit v čase. Nikam nikdy nejít, zůstat s ní doma, aby nikdy nemusel trčet v tomhle vězení.
Dnes tomu bylo přesně deset let od toho, kdy ji viděl naposledy. Proč on? Ptal se sám sebe. Nenašel odpověď. Byl tu zavřený a snažil se neztratit pojem o čase. Představil si, jak teď jeho dcery - pospolu - posedávají u Nebelvírského stolu, píšou dopisy své matce - jeho lásce -, která na něj čeká. Čeká, až se vrátí.
Ani nevěděl, jak moc se mýlil. Nevěděl, že Cassiopeia naposledy vydechla před deseti lety. Nevěděl, že jeho starší dceru vychovává Annabeth, jako svou dceru. A hlavně, nikdy v životě by ho nenapadlo, že jeho mladší dceru unesla její praprababička a žije s ní za hranicemi Anglie.
A za všechno mohl Peter Pettigrew. Ironie, co? Jeho nejlepší kamarád, se kterým měl tolik vzpomínek. Všechno to teď viděl jinak. Úplně jinak. Všechno mu to připadalo jako ta největší lež. Vracel se do minulosti a snažil se přijít na to, jak mohl přehlédnout to znamení, na jeho levém předloktí, které ho mohlo prozradit.
Napadl ho Remus. Jak ten se má? Našel si někoho? Je v kontaktu s Cassiopeiou? Nejdříve cítil smutek, ale teď ho dostala zlost. Chtěl odsud vypadnout, cítil, že by to moře i přeplaval. Přešel by snad i Himaláje. Jen, aby ji mohl vidět. Obejmout ji. Políbit. Pochovat, no vlastně už spíš taky obejmout, svoje dcery.
A místo toho trčel tady. Za něco, co neudělal.
°°°
,,Nechť může hostina na počest Předvečeru všech svatých započít!" zvolal ředitel Brumbál se zdviženýma rukama a jakmile tohle dořekl, posadil se na svoje místo, na svoje speciální vyzdobené křeslo.
Najednou se stoly naplnily jídlem a Thalii se rozzářily oči. ,,Merline, tohle je skvělý!"
,,Tohle se prostě nikdy neokouká," přidala se Polly s úsměvem a natáhla ruku po míse s kuřaty, ale najednou tam šmátl někdo jiný. Pootočila hlavu a zahlédla Liina bratrance, jak se přes dva lidi natahuje pro stehno z kuřete.
,,Rone!" okřikla ho hnědovláska, přes kterou se také natahoval. ,,Chovej se trochu jako člověk!"
,,Má pravdu," přidal se Fred, jenž seděl společně se svým dvojčetem o kousek vedle.
,,Díky, Frede," zašklebil se na něj Ron, ,,jsi ta nejlepší podpora."
,,Tohle kdyby viděla naše máma," zakroutil na oko káravě George a společně s Fredem se rozesmál.
Thalia tedy také sáhla po kuřeti a k tomu si nabrala trochu rýže, kterou tak moc milovala. Do číše si nalila dýňový džus a pustila se do jídla. Po dlouhém dni, strávený samozřejmě v lavici se cítila hodně hladová.
,,Už máte tu esej z lektvarů?" nadhodil Seamus Finnigan s plnou pusou, ale přesto mu všichni rozuměli.
,,Můžeš držet hubu alespoň dneska?" zaskuhral jeho kamarád Dean. ,,Snape furt mele o tom, jak to chce do středy a nikdo se nebojíme ničeho víc než tohohle. A ty to musíš vytahovat teďko?"
ČTEŠ
Láska je sestrou smrti II. ✔
Fanfiction,,Bojíš se smrti?" přerušila ticho blonďatá dívka, jež osobu sedící na proti ní znala jen pár měsíců. ,,Dřív jsem se bál smrti," přiznal muž. ,,Nebo jinak. Bál jsem se toho, že ztratím ty, co miluju." ,,A teď?" chtěla znát názor. ,,Teď je žena, kte...
