I Knew I Was Waiting For You || LARRY STYLINSON

6.

Harry:

,,Vidím, že jsi dostal toho šprta," zakřičel na mě s posměchem můj nejlepší kamarád Zayn hned, jak jsem k němu přišel a ukázal přitom na Louise. Ten si toho naštěstí nevšiml.

Měl jsem sto chutí mu jednu vrazit, ale ovládl jsem se.

,,Není to žádný šprt," zamračil jsem se na něj.

,,Fajn, když to říkáš " odpověděl a nechápavě zakroutil hlavou, ,,mně teda přijde jako ukázkový."

Neodpovídal jsem mu a vyrazil jsem naštvaně ze třídy.

Doběhl mě.

,,Nebuď naštvaný."

,,Nejsem."

,,To vidím," řekl a ze srandy do mě strčil. Normálně bych mu to oplatil, ale potom co řekl, jsem na to neměl náladu.

,,Tak mi alespoň řekni jak se jmenuje," naléhal na mě.

,,Louis."

,,Louis, hmm, pěkně jméno, hodí se k té jeho postavě," nepřestával si ho dobírat, i když jeho věta nedávala žádný smysl.

,,Přestaň!" praštil jsem ho naštvaně do ramene.

,,Klídek, klídek, hned z toho nevyšiluj," uklidňoval mě a natáhl před sebe ruce ve znamení míru,,, já to tak nemyslel."

,,To doufám," odsekl jsem a pořádně zrychlil.

,,Hej, počkej na mě!" slyšel jsem ho za sebou utíkat, ale neohlížel jsem se.

***

,,A ten dnešek platí?" zakřičel na mě ode dveří. Bydlíme ve stejný ulici, jen dva baráky od sebe.

Sakra, úplně jsem na to zapomněl.

,,Nemůžu, něco mi do toho vlezlo," odpověděl jsem.

,,To jako fakt? Ty vole, vždyť ještě ráno jsi se tak těšil," řekl nechápavě a jako vždycky u toho nevěřícně vrtěl hlavou,,, všichni s tebou počítali!"

,,Já vím. Třeba příště."

,,Tak fajn no, ale budeš toho litovat! Zatím teda."

,,Jo čau. Užij si to tam!"

Měl pravdu, na tu uvítací párty u Johna jsem se opravdu těšil. Ale už jsem to Louisovi slíbil.

,,Jo jo," slyšel jsem ho odpovídat, ale to už jsem odemykal dveře.

Doma nikdo nebyl. Jako vždy. Táta pracoval jako každý den až pozdě do noci, dneska mi od něj přišla esemeska, že ani nepřijde domů, a mamka byla teď na týden odjetá u babičky.

Nevadilo mi to, stejně bych si s nima neměl, co říct.

Svlíknul jsem si mikinu, odložil klíče a zamířil po schodech nahoru. Nakoukl jsem do Gemmina pokoje, ale sestra tam nebyla, tak jsem zase zavřel a šel do svého pokoje.

Otevřel jsem dveře a rozhlédl se kolem.

Hned naproti dveřím jsem měl velký pracovní stůl, vedle postel a o kousek dál gauč s malým stolkem, pro návštěvy. Na druhé straně jsem měl už jenom velkou šatní skříň a pár políček  se svýma trofejema z boxu nebo z místních běžeckých závodů, vedle pár CD svých oblíbených interpretů a několik knih. Jako poslední tam byl pěkně seschlý kaktus. Nikdy bych nevěřil, že kaktus může uschnout, ale mě se to očividně povedlo.

Na zemi jsem měl rozložený světle modrý koberec, a taky pěkný bordel, jak jsem si zpátečně uvědomil. Stěny jsem měl na střídačku černé a bílé, ze stropu visel lustr ve tvaru diskokoule. Jinak už v mém pokoji nic zajímavého nebylo.

Nejradši bych se natáhl na postel a na pár hodin usnul, ale věděl jsem, že přijde Louis a tak jsem se rozhodl to tady trochu uklidit.

Byl jsem rád, že rodiče nejsou doma.

Pustil jsem se do toho a když jsem skončil, bylo už čtvrt na čtyři, tak jsem se začal chystat.

Dal jsem si něco málo k jídlu (v lednici nic nebylo, tak jsem si dal alespoň suchý rohlík a nějakou sušenku), upravil se a vyrazil.

Cestou jsem se ještě stavil ve Starbucksu pro kafe. V noci jsem toho moc nenaspal a cítil jsem, že se potřebuju probrat.

Bylo za pět minut 4 hodiny, když jsem dorazil na náměstí.

Louis už tam stál, na sobě měl to samé, co ve škole a nervózně se rozhlížel kolem.

Nevšimnul si mě. Využil jsem toho a zezadu na něj vybafl.

Fungovalo to. Leknutím nadskočil a rychle se otočil. Když zjistil, že to jsem já, hlasitě se rozesmál.

,,Fuj, tohle už mi nikdy nedělej," řekl se smíchem a snažil se popadnout dech.

,,Neboj," ujistil jsem ho s klidem, ale věděl jsem, že mu to ještě několikrát udělám, protože jeho reakce byla k popukání.

,,Já vím, že se o to ještě pokusíš," ušklíbl se. Sakra, ten kluk mi snad čte myšlenky. ,,Ale já si dám příště větší pozor."

,Ale ne, to nemusíš, mě baví tě děsit. Jsi roztomilý, když se bojíš."

Zrudnul  a nervózně tikal mezi mým pohledem a svýma nohama.

Uvědomil jsem si, co jsem řekl a překvapeně jsem sklopil zrak. Bylo to poprvé, co jsem se v jeho přítomnosti cítil nesvůj.

Co jsem to jen řekl? Vůbec jsem nevnímal, co povídám. Prostě to ze mě nějak vypadlo.

Ach jo. Co si o mě teď musí myslet?!

Nejraději bych se samou hanbou propadl do země...
-
-
-

Ahooj! Tak už se nám to trochu rozjíždí, co myslíte?😆❤️