I Knew I Was Waiting For You || LARRY STYLINSON

24.

Harry:
S trhnutím jsem zaklapl budík a vrátil se zase do postele. Nechtělo se mi ani trochu vstávat a tak jsem prostě znova usnul. O dvacet minut později zvonil budík znova a tentokrát jsem vyběhl z postele mnohem rychleji. K mému zděšení jsem zjistil, že už je půl osmé a když vezmu v úvahu, že cesta do školy mi trvá nejméně čtvrt hodiny, mám asi dalších patnáct minut na to, abych se do ní připravil.

V rychlosti jsem se přestrojil, opláchl si obličej a vyčistil zuby, naházel do tašky všechny učebnice na dnešní hodiny a pak už klusem zamířil dolů.

,,Zase jsi zaspal?" ozval se táta společně s tím svým typickým vyčítavým pohledem, jakmile jsem seběhl schody. V  ruce držel rohlík namazaný marmeládou, který spokojeně zapíjel kávou.

,,Hmm," zabručel jsem a hodil si do tašky pár sušenek. Na pořádnou snídani, jako měl on, už jsem neměl čas. Ve třičtvrtě na osm jsem vycházel z domu a pomyslel si, že to budu mít do školy hodně těsný.

Cestou jsem se zamračeným výrazem snědl alespoň dvě sušenky. Normálně by mi nejspíš chutnaly, ale takhle po ránu jsem na ně neměl ani trochu chuť. Alespoň mi však na pár hodin zahnaly hlad.

Jaký dnes asi bude den, když už začal tak hrozně? pomyslel jsem si otráveně, když jsem dorazil před školu.

Celý víkend byl dost na prd, navštívili nás prarodiče a to znamenalo neustálé se vyptávání na novou školu, učitele a žáky. Otráveně jsem jim na vše odpovídal, přesně jak si mamka přála, ale byl jsem upřímně nadšený, když další den konečně odjeli. S Louisem, Zaynem, ani nikým jiným jsem si za celý dva dny nenapsal ani zprávu, tak moc jsem byl naší návštěvou zaneprázdněný.

Jako první hodinu jsme měli dějepis. Ten mě vždy docela bavil, takže se to ještě dalo přežít. Další hodiny: matika, fyzika, chemie, biologie a angličtina už však byly opravdu nezáživné a Zayn do mě musel několikrát šťouchnout, abych neusnul. Nikdy jsem nechápal, jak se to těm učitelům může povést, že jsou i z docela záživného tématu, o které bych se třeba i zajímal, schopni udělat tu nejnudnější věc na světě. A člověk by si řekl, že čtyřicet pět minut se dá vydržet.

Jediná hodina, na kterou jsem se těšil byla hudebka. Ne, že by mě nějak obzvlášť bavila, ale byli jsme zase rozděleni do dvou skupin, takže jsem počítal s tím, že budu sedět s Louisem. A na to jsem se, co si budeme říkat, těšil.

Ještě než hodina začala, se mě Louis přišel trochu nejistě zeptat, jestli může teda sedět zase se mnou. Se slovy, že s tím počítám, jsem přikývl. Bylo to poprvé, co jsme spolu po dvou dnech mluvili, předtím jsme se jenom pozdravili pohledy.

,,Jaký byl víkend?" zeptal se mě Louis, když ani jeden z nás chvíli nic neříkal. Ne, že bych si toho nějak všímal, byl jsem až moc zabraný do jeho prohlížení. Teprve ted mi došlo, že ho to asi muselo uvádět do rozpaků.

,,Nic moc," pokrčil jsem rameny.

,,Proč?"

,,Přijeli prarodiče a neustále se na něco vyptávali," prokroutil jsem očima.

,,Jo, to taky znám," zasmál se.

Opětoval jsem mu úsměv. ,,No jo, je to vážně otrava. Obzvlášť, když se pak ptají, jestli někoho mám."

Mohl jsem cítit, jak se Louisovi na chvíli zastavil dech, pak stydlivě sklopil zrak. Bavilo mě ho takhle znervózňovat, miloval jsem, jak pak vždycky celý zčervenal a sklopil hlavu, jakoby si myslel, že jsem si toho už nevšiml. Roztomilejšího kluka jsem nikdy neviděl.