I Knew I Was Waiting For You || LARRY STYLINSON

2.

Louis:

Poté, co si všichni vybrali po jednom lístečku, nastal chaos. Teda, ehm, hledání druhé dvojice, jak by to nazvala naše třídní.

Většina si už našla svoji dvojici a já se začal čím dál tím víc obávat s kým skončím.

Nechtěl jsem se chodit nikoho ptát, tak nějak jsem se styděl a tak jsem radši čekal, až za mnou někdo přijde.

Dva lidi už se mě přišli zeptat, malá hnědovlasá dívka a pak jeden kluk, co seděl přede mnou, ale ani jeden z nich neměl číslo 11.

Sakra, sakra, kdo to bude, bědoval jsem v duchu a nervozitou jsem si skousl dolní ret. Skoro všichni už měli dvojice.

Přišla za mnou ještě jedna dívka, ta co vypadala jako největší drbna z tý party kousek ode mě. Byla celá zmalovaná a vůbec se mi nelíbila.
Prosím, jen ať to není ona. Vážně nevím, jak bych to s ní těch 14 dní vydržel.

"Ahoj," řekla a zastavila se u mé lavice. Jen tak mimochodem se nenápadně předklonila, a umožnila mi tím pohled přímo do svého výstřihu. Znechuceně jsem odvrátil zrak. Překvapeně se narovnala a zkoumavě si mě prohlédla.

"Ehm, potřebuješ něco?" zeptal jsem se jí a snažil se nedat najevo, jak je mi nepříjemná.

Ukázala mi svůj papírek a zeptala se: "Jaký máš číslo? Nejsme náhodou parťáci?" Ušklíbla se a mimoděk si olízla spodní ret. Mrkla na mě.

Rychle jsem se podíval. Číslo 9. Uff, mám štěstí.
,,Ne," řekl jsem s úlevou, ,,bohužel."
Naposledy na mě mrkla a se slovy "taková škoda" odešla.

Konečně, ulevil jsem si. Holka jedna blbá.

Chtěl jsem se otočit, když v tom jsem ucítil jak mě něčí silné ruce objaly. Překvapeně jsem se otočil.

,,Upss," bylo to jediné, co ze mě vyšlo. Byl to ten kluk, co jsem ho před chvílí pozoroval.

"Ahoj," odpověděl a ušklíbl se nad mou reakcí.

V tu chvíli mě konečně pustil. Ani jsem si neuvědomil, že mě ještě pořád objímal.

"A-ahoj," dodal jsem nervózně a on se
pousmál.

"Ták...?" řekl.

"Co ták?"

"Jaký máš číslo?" zeptal se a ukázal směrem k mý pravý ruce, kde jsem samou nervozitou žmoulal ten kousek papíru.

Chvilku mi trvalo než jsem odpověděl.
,,Ehm, jedenáct," řekl jsem roztřeseně.

"Super!"odpověděl.

"Proč?" Nemohl jsem se v jeho přítomnosti soustředit a už teď mi bylo trapně.

"Pracujeme spolu," odpověděl mi s úsměvem.

"Super," odpověděl jsem mu s trochu menším nadšením.

Připadal jsem si jak pitomec.

Harry:
Musel jsem se smát, když jsem si všiml, jak je ze mě nervózní. Nechtěl jsem mu to ještě ztěžovat a tak jsem se rozhodl udělat první krok.

Odsunul jsem si židli a nedbale si k němu přisedl. Nechtěl jsem dát najevo, že mě tak moc zajímá. Hlavně před mými kamarády, už tak mě podezírají, kvůli tomu, že jsem ještě nikdy neměl žádnou dívku.

Podíval se po mě, když jsem si sedal, ale pak zase rychle sklopil zrak. Koukal do lavice a neustále žmoulal ten kus papírku. Rušilo mě to a nevěděl jsem, co dělat, tak jsem mu ho vytrhl z ruky a on se na mě naštvaně podíval těma svýma modrýma očima.

Sakra, tak krásný oči jsem ještě neviděl. Nervózně si skousl ret a já myslel, že se na místě zblázním. Byl tak.., ehm, co to melu, vždyť je to kluk!

,,No tak, nemrač se na mě, vždyť je to jen kus papíru," smál jsem se.

,,Já se nemračím!" odporoval.

,,Ale jojo, podívej se na sebe," řehtal jsem se. Byl tak roztomilý, když se vztekal.

Zrudl a rychle odvrátil pohled.

Využil jsem času a trochu si ho prohlédl. Vypadal úplně jinak než já, mnohem jemněji a barevněji. Přes upnuté džíny měl přetáhnutý volný pruhovaný svetr, ze kterého mu koukaly jen dvě drobné ruce. Byl mnohem menší a ne tak namakaný jako já, ale přesto mu to slušelo.

Po chvíli mi došlo, že už na něj asi koukám moc dlouho a tak jsem se to rozhodl rychle zamluvit.

,,Vypadá to, že teď budeme pracovat nějakou dobu spolu," odkašlal jsem si a usmál se. Konečně zase zvedl hlavu.

,,Já jsem Harry," dodal jsem ještě rychle, když nic neříkal.

,,Louis," řekl potichu.

,,Dobrá, můžu ti říkat Lou?"

,,Ehm,.. jasně, jestli chceš."

,,Fajn Loui, rád tě poznávám," usmál jsem se na něj a nepatrně do něj šťouchnul.

,,Já tebe taky," dodal a trochu si odkašlal. Sotva zřetelně do mě drkl nazpátek, hádám, že nechtěl, abych si toho všimnul, ale to se mu nepovedlo.

Aniž bych věděl proč, usmál jsem se.

V tu chvíli bohužel promluvila učitelka a přerušila tak náš rozhovor. Odvrátil jsem od Louise pohled a znuděně se svalil do lavice. Radši bych si s ním dál povídal.
-
-
-

Ahooj lidičky! Jak se vám to zatím líbí?❤️ Já se do toho úplně zabrala a nejradši bych nedělala celý den nic jiného než jen psala...a možná občas i jedla...ale bohužel, škola a tak mi to neumožňují, však to znáte. Tak jsem ráda, že jsem stihla alespoň tuhle jednu kapitolku.