I Knew I Was Waiting For You || LARRY STYLINSON

35.

Harry:
,,Zůstaň u nás." Otočím se na Louise s prosebným pohledem, ale když zjistím, že má zavřené oči, svalím se zpátky do jeho klína.

Hodiny ukazují půl sedmou, dobu, kdy už Louis musí normálně domů a moji rodiče jsou pomalu na cestě z práce. Ležíme spolu na gauči, odkud jsme se už několik hodin skoro nehnuli, zamotaní do sebe, já v jeho klíně a s jeho rukama obmotanýma kolem mého pasu. Divím se, že si ještě nestěžoval, ale asi nejsem tak těžký, jak jsem si myslel. A navíc, já si stěžovat rozhodně nemůžu. Můžu takhle cítit, jak Louis pomalu tuhne a usíná a prohlížet si jeho nevinný andělský obličej. Nechci ho ještě nechat jít.

,,Nevím, jestli mě rodiče nechaj, ale když mi podáš mobil, můžu jim zkusit zavolat," odpověděl Loui rozespalým hlasem.

Spokojeně jsem mu prohrábl vlasy a pak vyskočil rychle z gauče, až Louis nesouhlasně zabručel, ale oči nechal i přesto zavřené. Musel jsem se tomu s červenými tvářemi zasmát.

Během chvilky jsem jeho mobil našel a vrátil se zpátky na pohovku.

,,Tak mi drž palce," protáhl se a až nyní otevřel oči. Když se jeho pomněnky setkaly s těma mýma, šibalsky jsem na něj mrkl. Vzal si ode mě mobil, nejspíš moc utahaný, na to aby se zvedal a beze slova vytočil číslo svojí mamky.

,,Ahoj," řekl po chvíli, co jsme v tichosti čekali.

,,Ahoj zlatíčko," ozvalo se z druhé strany dost nahlas na to, abych to mohl slyšet.

,,Mamiii," zaúpí Louis a viditelně zrudne. Povytáhnu nad tím obočí, na což on na mě jen vyplázne jazyk a dál se mému očnímu kontaktu naschvál vyhýbá. Dělá to tak vždycky, když si ho dobírám. Je to roztomilý.

,,Můžu dneska přespat u Harryho, prosím?" zeptá se a v rychlosti na mě pohlédne.

,,No nevím Louisi,.. zítra máš školu a nejsem si jistá, že by se to Stylesovým zrovna líbilo," slyším a mám chuť protestovat. Rodičům to určitě vadit nebude, několikrát u nás takhle už kluci spali.

Naznačím to Louisovi a ten přikývne.

,,Harry říká, že jeho rodiče s tím problém nemají," odpoví s nadějí v hlase.

Další slova Louiovy mamky už neslyším, a tak napjatě čekám.

Louis típne a podívá se na mě pohledem, ze kterého nejsem schopen nic přečíst. Naschvál mě napíná, hajzlík jeden.

,,Tak co?" zeptám se a Louis už nezvládne udržet kamenný výraz.

,,Můžu," odpoví a já ho se šťastným úsměvem obejmu. Vlepí mi drobnou pusu a pak se do mě hluboce zachumlá. Hladím ho po zádech a spokojeně vdechuju jeho vůni. Louis je neskutečně mazlící člověk, ale mně to překvapivě vůbec nevadí. S ním bych se mohl objímat celý den.

Mám chuť se ho zeptat, co budeme teď dělat, když máme tolik času, ale už to nestihnu.

V zámku zarachotí klíče a dveře se rychlým pohybem otevřou.

Do háje, rodiče a Gemma jsou doma!

V mžiku od sebe odskočíme a sedneme si na gauč, každý na druhý konec, nechávajíc tak mezi sebou asi půlmetrovou mezeru. Snažím se hlavně nepanikařit, ale pravda je, že začínám být z ničeho nic pěkně nervózní.

,,Harry? Pojď mi pomoct s nákupem," ozvala se mamka za dveřmi s rukama plnýma tašek jídla. Normálně bych si odfrkl a ignoroval ji, ale co jsem měl asi tak dělat, když mi Louis pohledem neustále naznačoval, ať jdu?