I Knew I Was Waiting For You || LARRY STYLINSON

12.

Harry:
Seděli jsme vedle sebe a ládovali se posledními zbytky pizzy. Nemohl jsem ani vyjádřit, jak šťastný jsem v tu chvíli byl. Bavili jsme se, smáli a já si přál, aby ta chvíle nikdy neskončila.

,,Harry?"

Koutkem oka jsem se na něj podíval, nevěnujíc mu příliš pozornosti.

,,Asi už budu muset jít."

To jako fakt?

,,Je už dost pozdě a nechci, aby se o mě mamka strachovala."

Podíval jsem se na hodiny. Měl pravdu, vážně už bylo dost pozdě. Hodiny zrovna odbíjely 10. hodinu a já nemohl uvěřit, že to uteklo tak rychle. Jako by čas najednou zrychlil, když jsem byl s ním. Nebo spíš jako by ani neexistoval.

,,Nechtěl by jsi u nás přespat?" Navrhl jsem ve chvíli euforie, a doufal, že se taky nechá unést a třeba řekne ano.

Na chvíli mezi námi panovalo ticho, Louis vypadal dost překvapeně z mé nabídky. Podíval se mi do očí a já na chvíli cítil, že řekne ano. Že chce říct ano. Ale pak jako by se probral, napřímil se a unaveně si promnul oči.

,,Ne, díky," zakroutil hlavou.

Přikývl jsem. Chápal jsem to, známe se teprve jeden den, už to, že byl u mě doma bylo dost narychlo. Ale přece jen, něco ve mě doslova křičelo, ať to ještě nevzdávám. Vzpomněl jsem si na tu chvíli, kdy se mi koukal do očí a byl jsem si jist, že chtěl zůstat. Ne jenom já, jemu se taky nechtělo pryč.

Ale rozhodl jsem se to nechat být a zeptal se ho, kde bydlí.

,,Na druhým konci Doncasteru, mám to asi 40 minut," řekl.

,,Tak to abychom vyrazili!" Zvedl jsem se a vyčkával na Louise.

,, Cože?!"

,,Přece si nemyslíš, že tě nechám jít samotného."

Usmál se. ,,Tak teda díky."

Přikývl jsem: ,,Vůbec žádný problém."

***

Doprovodil jsem Louise až k němu domů, cestou jsme si povídali a ke konci přišla řeč i na náš společný projekt.

,,Měli bychom na něm pomalu začít pracovat," podotkl.

Ušklíbl jsem se. Vzorňáček jeden.

,,Samozřejmě," zasmál jsem se, ,,co třeba, že by jsi k nám zítra zase přišel? Mohli bychom s tím začít."

Pokrčil rameny. ,, Nevím, jestli budu moct, mám doma spoustu práce, obzvlášť teď, když jsem byl celý den pryč."

,,Aha," přikývl jsem pomalu. Trochu mě to zamrzelo.,,Tak se domluvíme někdy jindy."

,,Určitě," usmál se, ,,co nejdřív!"

Opětoval jsem mu úsměv. ,,To rozhodně!"

To už jsme dorazili až k jeho baráku a museli se rozloučit.

,,Tak ahoj."

,,Ahoj, zítra ve škole," zamával mi a já odešel.

Čekal jsem až zavře dveře a pak vyrazil rychlým krokem domů. Byl jsem zvyklý chodit po městě ve tmě, ale stejně mi ty tmavé zahalené uličky naháněly hrůzu.

Už teď jsem se nemohl dočkat školy, což se mi stalo někdy od třetí třídy poprvé, ale taky jsem se bál, co na to budou říkat kluci. Zaynova reakce na Louise mi stačila, a to byl z nich všech ještě nejmírnější. Určitě budou nasraní, že jsem nedorazil na tu párty. I když toho ani trochu nelituju.

Mám jim vůbec říct, že u mě dneska Louis byl?
-
-
-