I Knew I Was Waiting For You || LARRY STYLINSON

7.

Louis:

Nemohl jsem uvěřit, že to opravdu řekl. On, Harry Styles, oblíbený kluk na škole, řekl, že jsem roztomilý!!!

Nemohl jsem se přestat usmívat. Srdce mi hlasitě bušilo, ruce se mi třásly, ale byl jsem šťastný.

Bylo mi jasné, že tohle není něco, co si kamarádi běžně říkají, už vůbec ne první den, co se znají, ale bylo mi to jedno. Potěšilo mě to. I když jsem nechápal, proč to říká. Já a roztomilý?

Cítil jsem, že Harry se kvůli tomu cítí dost trapně. Došlo mi, že to asi nechtěl říct, že mu to jen vyklouzlo a on toho teď lituje, což mě na chvíli zamrzelo, ale pak jsem si uvědomil, že to nic nemění. Stále to řekl!

,,Ehm, děkuju," odpověděl jsem, když už bylo to ticho až moc dlouhé a on konečně odlepil svoje oči od země. Nasadil neutrální výraz a já nevěděl, co si o tom myslet.

,,Můžeme jít?" Řekl náhle, bez zájmu, jako by před chvílí nic neřekl a já jen překvapeně přikývl. Snažil se ignorovat můj nechápavý výraz.

,,Super, chceš někam zajít, na kafe nebo tak, nebo jít rovnou k nám?" Zeptal se, až moc formálně.

,,Ehm, vždyť máš kafe v ruce," podotkl jsem.

Nepatrně se pousmál: ,, To máš pravdu."

,,Můžeme jít rovnou k tobě domů, je mi docela zima." Pod bundou už jsem se celý třásl.

,,Tak fajn, nemám to moc daleko, za deset minut tam budem."

Přikývl jsem.

***

Celou cestu jsme nemluvili. Zahloubaně jsem koukal na cestu, nechápal jsem, co to do Harryho vjelo. To toho tak moc lituje, že se teď bude tvářit, že se to nikdy nestalo?

On taky nic neříkal, občas se na mě podíval a vypadalo to, že chce něco říct, ale nakonec vždy mlčel.

Chtěl jsem něco říct, ale nevěděl jsem co.

Došli jsme až k němu domů, kde jsme zastavili a Harry začal hledat klíčky.

,,Do háje! Jsem si jistý, že je tady někde mám," mumlal si pro sebe, zatímco už asi potřetí sahal do všech svých kapes.

Stál jsem vedle něj a nervózně podupával nohou.,, Chceš nějak pomoct?"

,,Ne, dobrý,.. Ha! Už je mám!" řekl vítězoslavně a vytáhl je z jedné ze stovky kapes ve své brašně.

Odemkl a otevřel mi dveře.  Rychle jsem se nacpal dovnitř, abych tam venku nezmrzl. Na začátek září byla už fakt dost velká zima. Ale je to Anglie, počasí jak v blázinci je tu úplně běžné.

Rozhlédl jsem se po domě. Stáli jsme v drobné úzké místnosti, nejspíš předsíni, vedle ní napravo to vypadalo na kuchyň a z druhé strany na obývák a pak jsem viděl ještě jedna malou místnost, tu bych tipoval na záchod. Naproti nám pak byly schody vedoucí do dalšího patra a  nejspíš i do Harryho pokoje.

,,Dáš si něco k pití?" otočil se na mě Harry a poprvé od chvíle, co jsme odcházeli z náměstí se usmál.

Přikývl jsem. Sundal jsem si boty a šel za ním do pokoje.