I Knew I Was Waiting For You || LARRY STYLINSON

37.

Harry:
Když jsem se další ráno probudil, všude byla tma. Nejdřív jsem si myslel, že mi mamka zapomněla roztáhnout žaluzie, pak se mi však včerejší noc vrátila zpátky.

Rychle jsem se vyhrabal z postele, nechal Louise spát a běžel co nejtišeji odemknout. Seběhl jsem schody a po cestě mrknul na hodiny. Bylo už skoro 11.

Podivil jsem se, že mě mamka nechala tak dlouho spát, pak ale znovu, měl jsem celou dobu zamknuto.

Těsně před dveřmi do kuchyně jsem se zastavil, náhle nervózní a bez chuti otevřít. V žaludku mě svíral dost nepříjemný pocit a já začínal tušit, že jsem večer udělal chybu. Na druhou stranu zase, zpátky bych to stejně nevzal.

,,Dobré ráno," pozdravil jsem svoje rodiče, když jsem se po pár minutách nejistého přešlapování odhodlal otevřít. Se zívnutím jsem se protáhl a
snažil se působit přirozeně, ale nemohl jsem se zbavit pocitu, že to prokouknou.

,,Dobré," ozval se otec a já tušil, že bude zle, což se potvrdilo, hned jak pokračoval, ,, můžeš mi laskavě vysvětlit, proč sis u sebe zamknul a my se tam pak nemohli celý ráno dostat?!"

Už jsem se nadechoval k odpovědi, (o které jsem sám neměl tušení, jak bude vypadat) když v tom jsem byl hlasem své matky přerušen.

Odhodila utěrku, kterou právě utírala nádobí a upřeně na mě pohlédla, ,, přísahám Harry, jestli jste tam s Louisem kouřili trávu..."

,,Ne! Proboha to ne," začal jsem urputně kroutit hlavou. Přišlo mi až úsměvné, jak daleko od pravdy jsou.

,,Harry," ozval se znova tátův hlas, kterým jako by mě pobízel k přiznání.

,,Slibuju, fakt, žádná tráva."

,,Dobrá," přikývla mamka po chvíli, ,, to pak teda nechápu proč sis zamykal... "

A je to tady.

,,Já..."

,,Jak ses vůbec k těm klíčům dostal?!" skočil do toho zase táta, ,, co si pamatuju, nikdy jsme ti o nich neřekli."

Tak o tomhle mě ani nenapadlo přemýšlet. Ukradl jsem ho tak dávno, že jsem to ani nepovažoval za možný problém.

Rodiče se zapovídali a já náhle přestal být středem pozornosti. Úlevně jsem si oddechl a hodlal odejít, když v tom mi mamka znovu položila tu samou otázku.

,,Pořád si nám neodpověděl, Harry!" zamračila se.

Otevřel jsem pusu, připraven něco říct, ale zase ji zavřel. Snažil jsem se zachovat klid a něco si rychle vymyslet, ale můj mozek prostě nespolupracoval.

,,No, já totiž..."

Rodiče na mě oba netrpělivě koukali a  bylo jasné, že čekají, až přijdu s nějakým pořádným vysvětlením. Já však mlčel a nervózně přelítával pohledem z jednoho na druhého a pak pryč. Přál jsem si jen jediné a to buď přijít s nějakou dost dobrou výmluvou nebo (a to by bylo ještě lepší) zmizet a nechat rodiče na celou tuhle situaci zapomenout.

Nic z toho se však nestalo.

A já si už začínal myslet, že mě opravdu nic nezachrání, žádná zázračná síla, Bůh, či vesmír, když v tom do toho zničehonic vstoupila Gemma.

,,Harry!" zakřičela ze svého pokoje a já se bez jediného rozmyšlení rozběhl za ní. Respektive jsem se pokusil jít, ale hned za rohem se rozběhl. Tušil jsem, že tím jsem se jejich otázek nezbavil, ale bylo to přesně to, co jsem v tu chvíli potřeboval.