I Knew I Was Waiting For You || LARRY STYLINSON

8.

Harry:
Hned jak našel můj pokoj, začal si ho zaujatě celý prohlížet. Byl k nezastavení. Potřeboval si prohlédnout každou skříň, každou zásuvku, každou věc pohozenou někde v rohu,...

Když došel k mý poličce s trofejemi, jako první ho zaujal seschlý kaktus.

,,Moc dobře se o něj nestaráš!" podotknul.

,,On to nějak přežije," řekl jsem. Musel jsem se zasmát nad tím, jak vážně o tom hloupým kaktusu mluvil.

,,Když se o něj budeš takhle starat, tak moc dlouho ne."

,,Jsi snad odborník na kaktusy?" zeptal jsem se ironicky.

,,Ne, ale mám jich doma několik a nikdy mi takhle nezvadli!" Dal si ruce v bok.

,,Tak já se o něj začnu pořádně starat a nějak ho pro tebe zachráním."

,,To by bylo fajn. Snad už není pozdě."

Chtěl jsem něco říct, ale to už přešel k mým trofejím a já ho nervózně pozoroval. Byl jsem zvědavý na jeho reakci.

,,Máš jich opravdu hodně," pokýval hlavou, ,, to tě tak baví se prát?" Zeptal se a mě překvapila ta ironie v jeho hlase.

Rozhodil jsem rukama.,, Všechny nejsou jenom z boxu."

,,Já vím, ale je jich tady hodně."

To už se přesunul dál a já nic neříkal. Byl fakt jiný než ostatní, ať jsem je do teď komukoliv ukázal, vždy byli nadšení a hrozně mě za to chválili a obdivovali. Na Louise to ale očividně moc nezapůsobilo.

Rychle přelétl knihy (těch moc nebylo) a otevřel skříň. Vyvalila se na něj spusta černého oblečení.

,,To nemáš žádnou jinou barvu než černou?" podivil se.

,,Pár kousků, ale moc je nenosím."

,,Proč? Vždyť to musí být otrava nosit pořád skoro to samý?

,,Mně to nevadí," řekl jsem a on jen přikývl. Černá byla univerzální barva a já se zamyslel, kdy jsem vlastně naposledy měl nějakou jinou.

Konečně byl hotov a sednul si na gauč. Přisedl jsem si k němu a trochu do něj strčil, abych se vedle něj vešel. Oproti tomu v obýváku, byl tenhle gauč opravdu dost malý a tak jsme museli být na sebe namačkaní, abychom se tam oba vešli. Byl tak blízko, že jsem mohl cítit jeho stehno, jak se otírá o to moje.

Zadíval jsem se mu do očí. ,,Co kdybychom se trochu víc poznali?"

,,Co? O čem to mluvíš?"

Pousmál jsem se. ,, Určitě to znáš: pravda nebo úkol."

,,Ach, tohle..."

,,Položím ti otázku, musíš popravdě odpovědět... neodpovíš-li, sundáš si jeden kus oblečení. Položím ti úkol, musíš ho splnit, jinak platí to samý," podíval jsem se na něj. Byl jsem tak natěšený, už jsem na něj měl vymyšlených tolik otázek.

Nervózně se ošíval. Nechceš dělat něco jinýho? a podobně, ale nakonec souhlasil.

Přesunuli jsme se na zem na koberec, protože i když se mi líbilo být tak blízko Louise, musel jsem uznat, že to bylo jinak docela nepohodlná.

H: ,,Super, tak já začnu. Pravda nebo úkol?"

L: ,,Pravda."

H: ,,Co rád děláš ve svým volným čase?"