I Knew I Was Waiting For You || LARRY STYLINSON

30.

Louis:
Po našem rande, stále se zadrhávám při tom slově rande, protože mi to přijde až moc neuvěřitelné, mě Harry doprovodil až domů. Moje srdce skákalo štěstím, když mě na rozloučenou přede dveřmi políbil, i když jsem se ve stejnou chvíli obával, aby nás mamka nebo kdokoli jiný z rodiny neviděl z okna.

S posledním úsměvem jsme se rozloučili a já nejistě zalezl dovnitř a zabouchl za sebou dveře. Doufal jsem, že tím dostatečně upozorním svoji rodinu, že jsem doma. Nakonec jsem musel přijít až do obýváku a postavit se jim před televizi, aby mě zaregistrovali.

,,Ahoj," pozdravil jsem svoji mamku, která zrovna odpočívala v křesle a vypadala natolik vyčerpaná, že mi ji hned začalo být líto a jako pokaždé jsem se zastyděl, že se jí nesnažím víc pomáhat. Už tak to má dost těžký.

,,Jak sis to s Harrym užil?"

Zakuckal jsem se. ,,Jak víš, že jsem byl s Harrym?" Nepamatuju si, že bych jí o tom říkal.

,,Viděla jsem vás spolu před domem," odpověděla a já měl vážně pocit, že se na místě skácím. Podíval jsem se jí do očí, ale neviděl jsem tam žádnou zlobu ani nevyřčenou otázku, takže jsem se snažil uklidnit myšlenkou, že nás nejspíš viděla jen na ulici. Ale i tak, mohla vidět, že jsme se drželi za ruce?

Mamka však nevypadala nijak zaujatě a znova se vrátila ke sledování televize. Nejspíš tím tedy nic nenaznačovala, to jen já byl zbytečně paranoidní.

,,Ano," pokusil jsem se usmát a snažil se zakrýt svůj roztřesený hlas, ,,s Harrym jsme si to užili."

,,A nestalo se nic? Pamatuju si, že ti bruslení nikdy moc nešlo," usmála se na mě vstřícně.

,,Ne, Harry na tom byl ještě hůř," zasmál jsem se.

,,Tak proč jste to pak vybírali?"

,,To Harry to vybral," podotkl jsem a jejímu nechápavému výrazu, který hned poté následoval, jsem se vůbec nedivil, ,,doufal, že ho to naučím."

,,A proč jsi mu tedy neřekl, že ti bruslení taky zrovna nejde?" usmála se na mě, ale v jejích očích byla vidět únava.

,,Nevím," přiznal jsem. Těžko jí můžu říct, že mi to Harry pověděl až na poslední chvíli a já ani nevěděl, že to neumí.

,,Naučil jsi ho to?" zeptala se.

,,Ano," řekl jsem, ale pak mě napadlo, že by možná mohlo být podezřelé, kdybych odpovídal pořád jednoslovně, takže jsem rychle dodal, ,,ze začátku jsem si myslel, že to nezvládne, ale pak mi Harry začal věřit a ani ne za půl hodiny už bruslil docela plynule, i když se stále bál jezdit sám."

,,Jsem ráda, že jste tak hezcí kamarádi," bylo jediné, co mi na to odpověděla. Vřele se na mě usmála, ale mně došlo, že tímhle je nejspíš naše konverzace u konce. Chtěla si odpočinout a já upřímně taky.

Roztěkaně jsem přikývl a co nejrychlejším krokem se vypařil z místnosti, celou cestu jsem nedýchal a až v pokoji si konečně hlasitě oddechl. Svalil jsem se do postele a hlavu si zakryl polštářem, srdce mi hlasitě tlouklo a hlavou mi běhala jen jedna jediná myšlenka.

Jak dlouho tohle zvládnu ještě tajit? Nechci jí nic říkat, protože se bojím její reakce, ale mám pocit, že jsem hrozně očividný. Už teď jsem se skoro prořekl.

Hazza💚: Ahoj Lousi, už jsem dorazil domů, jen se ti hlásím, protože jsi to po mně chtěl. Nejsem malé dítě, takže jsem domů překvapivě trefil i po tmě! 😮😂