I Knew I Was Waiting For You || LARRY STYLINSON

18.

Harry:

Celé odpoledne s Louise bylo jedním slovem úžasné. Nikdy by mě nenapadlo, že navštívení psího útulku, ještě kvůli škole, by mohla být taková zábava. Ale byla, celý projekt vlastně byl, a já se skoro nemohl dočkat dalšího úkolu.

Ano, nemohl jsem se dočkat dalšího úkolu, školy a dalšího dne stráveného s Louisem. Taky vám to zní šíleně? Protože mně už ani ne.

Každopádně, jak už jsem říkal, celé odpoledne bylo úžasné. Tak neskutečně moc jsem se nenasmál už opravdu dlouho. Louis se ani nesnažil byl vtipný, ale prostě byl. Neskutečně vtipný a roztomilý.

Když jsme do toho útulku přišli, přivítala nás taková obtloustlá našedivělá paní v neskutečně hnusném hnědém kabátě.

Hned se mi zhnusila a Louis si toho samozřejmě všiml, vrhajíc na mě varovný zamračený pohled.

Nakrmili jsme všechny psi, bylo jich tam kolem 50. Louis se pečlivě snažil dát všem psům spravedlivě stejný podíl.

Strávili jsme tam tak hodinu a já se mu neskutečně smál, když přepočítával jakési masové tyčinky a pak je třetil, aby náhodou žádného z těch psů neochudil. Jen se na mě zamračeně podíval a zamumlal něco o tom, že má každý z nich stejný právo a ať mu jdu radši pomoct!

Celkově byl z těch psíků dost unešený, já každopádně taky. Psy jsem vždycky miloval a několikrát jsem rodiče dokonce prosil, ať mi jednoho koupí, ale vždy mě odbyli s tím, že prý nejsem dost spolehlivý a nestaral bych se o něj. Nevím, jak to mohli vědět, když mi ani nedali šanci.

Nakonec jsme si půjčili čtyři štěňátka, dva roztomilí zlataví labradory, černo-hnědou borderkolii a nějakého neskutečně roztomilého psíka, u kterého jsme se s Louisem neustále dohadovali, co je to za rasu.

Vzali jsme je asi na dvě hodiny na procházku. Měli jsme, co dělat, aby jsme je udrželi na vodítku, ale dost rychle jsme došli na louku, a tam je pustili na volno. Naštěstí se drželi u nás a nikam nám neutíkali.

S Louisem jsme si mezitím sedli na zem, žádná lavička tam totiž nebyla, a povídali si. Lehl jsem si na trávu, dal si pod hlavu mikinu a poslouchal Louise, který se zase během naší návštěvy dost rozpovídal.

Je to zvláštní, na první pohled působí dost tiše, ale pak se rozpovídá a není k zastavení.

Mluvili jsme o všem možným, stěžovali si společně na to, jak byly naše bývalé školy příšerné. Zdá se, že Louis nebyl na základce nijak oblíbený, spíš naopak, a jakýsi dva kluci se mu neustále posmívali. Já se mu zase přiznal, že mě štvalo, když se mi kluci snažili dohodit nějakou holku ze třídy a přesvědčit mě, abych s ní šel na rande.

Louis už věděl, že jsem nikdy v žádném vztahu nebyl, ale stejně jsem na něm viděl, že mi nevěří. Neustále nevěřícně kroutil hlavou a pak se mě zeptal, proč jsem teda s žádnou z nich nešel, když mi jich tolik nadhazovali a já si z nic mohl ještě vybírat.

Jak jsem mu na tohle měl odpovědět? Že mě nikdy žádná z nich ani trochu nepřitahovala a že jsem radši pokukoval po druhém pohlaví?

Místo toho jsem na chvíli odvrátil pohled a pak řekl, že pro mě žádná z nich nebyla dost dobrá. Byla to svým způsobem pravda, jen to vyznělo víc egoisticky, než bych chtěl.