I Knew I Was Waiting For You || LARRY STYLINSON

17.

Harry:

,,Ahoj." Hned jak jsem uslyšel jeho pisklavý hlas, musel jsem se sám pro sebe usmát.

,,Nazdárek!"odpověděl jsem mu zvesela. Nezapomněl jsem na svůj plán a snažil se na něj být co nejmilejší a působit co nejzábavněji. Připadal jsem si však spíš jak magor.

,,Jak šla škola?" zeptal jsem se ho.

Postával vedle mě, koukal do země a nervózně žmoulal své modré tričko. Nejraději bych ho obejmul a utěšil ho, že přede mnou nemusí být tak nervózní. Před tím blonďákem se taky nestydíš, řekl bych mu.

Nervózně se mi podíval do očí a já mu věnoval široký povzbuzující úsměv pobízející ho mluvit. Alespoň jsem teda doufal, že to tak vypadá.

Usmál se taky, nepatrně, ale přece.
,,Jo, bylo to, fajn. Děják byl překvapivě docela zábava a fyziku s chemií jsem nějak přetrpěl."

,,To jsem rád," usmál jsem se křečovitě. Nesnažím se až moc?

,,Všiml jsem si, že sis našel nového kamaráda," nadhodil jsem nezaujatě, i když uvnitř jsem umíral touhou slyšet jeho odpověď. Rozešli jsme se od školy a zamířili k útulku.

,,Jo, ty myslíš Nialla," usmál se a já si nemohl nepovšimnout té drobné jiskry v očích, co se mu při jeho jméně objevila. Proč?

Jen jsem přikývl, ,,přesně toho." Niall, Niall, Niall.

,,Jo, je super," řekl, ,,přišel za mnou před hodinou, jestli si může přisednout."

Já vím, chtěl jsem říct, ale mlčel jsem. ,,No, a pak už neodešel. Myslím, že jsme si docela sedli...a je s ním zábava...A taky je velký jedlík, ale to ho dělá jen vtipnějším..."

Myslel jsem, že na místě vybuchnu. Sedli?! Vtipný?! Jedlík?! Super?! A proč se při tom Louis tak usmívá? To bolelo.

,,Všechno v pohodě?" zeptal se potichu po chvíli, kdy jsem nic neříkal.

,,Vidím, že si s Niallem fakt rozumíte," podotkl jsem. Zmateně se na mě podíval, jakoby nechápal proč to říkám, ale přikývl.

,,To jo," hlesl.

Zrychlil jsem krok, nečekající na něj. Cítil jsem, jak se vše ve mně postupně začíná bouřit, ale snažil jsem se před Louisem zachovat klid. Nechtěl jsem říct něco špatného, ale tohle bylo sakra těžký.

Proč sakra musel ten pitomý Niall přijít? Nemohl si prostě hledět svého?! Louis se mi už postupně začínal otevírat, byl jsem na něj trpělivý a dával mu dostatek času. Myslel jsem, že by z nás mohli být kamarádi. A teď si přijde nějaký Niall a Louis se před ním hned celý rozpovídá, směje se a nevypadá vůbec nervózně. Ani trochu se nestydí. Proč?! Proč před ním ne a přede mnou jo?

,,Řekl jsem něco špatně?" zašeptal potichu, když jsem trochu zpomalil. Zastavil jsem a podíval se mu do očí. Zračil se v nich strach, nejistota,... zklamání?

Klídek Stylesi, to dáš, pomyslel jsem si. Zhluboka jsem se nadechl a zase vydechl. Hlavně mu nesmíš ublížit! Nesmíš ho odstrašit! Nesmíš, jinak by se tě mohl zaleknout a ty už bys u něj nikdy neměl šanci.

,,Ne," řekl jsem a pokusil se o úsměv. Zase jsem se rozešel, nechtěl jsem se mu podívat do očí. Došel mě.

,,Promiň," hlesl.

Rozzlobeně jsem se na něj otočil. ,,Vždyť jsem řekl, že se NIC nestalo!"

,,Promiň," hlesl znova, ještě opatrněji a já se vyděsil. V jeho nádherných modrých očí bylo vidět, jak jsem ho svoji reakcí vyděsil.