𝐍𝐞𝐢𝐠𝐡𝐛𝐨𝐫'𝐬 𝐬𝐨𝐧 [DOKONČENO]

35. Kapitola

Písnička: Playboy shit
——————————————————-

Moc se omlouvám za to, že kapitolu vydávám až dnes, snad se vám tahle bude líbit 💜.

Abbie:

Přísahám, že jsem nechtěla každou větu, co Yen vypustila z úst o Kwanovi převést na sebe a Jacoba.

Jenže to nešlo.

Pořád jsem premýšlela o tom, jak jsme se líbali. Na jednu stranu se mé tělo vznítilo, když jsem pomyslela na jeho silné doteky na mých bocích. Jenže na tu druhou stranu jsem věděla s čím si zahrávám.

Jacob v něčem jel. Měl tajemství, které jsem jen tak mimochodem ještě nestihla prověřit. To je jedna věc.

Druhá věc je, že jsem z nějakého neznámého důvodu spala ve stejné posteli s Brandonem, zatímco jsme se ve spánku objímali.

Nedokážu si vzpomenout, na co jsem v tu chvíli myslela.

Vždyť ani k jednomu nic necítím. Ne?

Pořád jsem z toho měla tak smíšené pocity. Bolela mě od toho hlava, nevěděla jsem, jak s tím vším naložit.

Yen rozhodně vypadala mnohem víc uvolněná, když nám to všechno řekla.

Stejně nedokážu uvěřit tomu, proč to Kwan udělal. Vždyť to vypadalo tak nadějně. Jakoby se mu opravdu upřímně líbila. A pak se stalo tohle.

Zbytek času v kavárně vám tu už asi popisovat nebudu, zřejmě by vás nudila, jelikož už jsme o nic dalším důležitým nemluvili.

Dneska jsem se musela na nějakou dobu učit, jelikož jsme zítra měli psát test z matiky. Jenže mi chyběli zápisky.

Po kavárně jsme doprovodili Yen na její kolej, a Jasmin s Em tam s ni zůstali.

Já jsem se omluvila, protože  jsem chtěla mít chvilku pro sebe. Yen to nevadilo, ale přesto jsem se rozhodla, že za ni pak sama přijdu, abych zjistila jak na tom je.

Když jsem šla po schodech nahoru do svého patra na koleji, premýšlela, jsem, jak si ty zápisky na matiku obstarám.

Abych byla přesnější, na tohle jsem se snažila myslet, jenže mi hlavou pořad vrtal Jacob.

A aby toho nebylo málo, když to nebyl Jacob, tak to byl Brandon.

Už aby byla škola, a já mohla myslet na něco jiného. Zapřísáhla jsem se, že už nikdy nepůjdu na žádnej mejdan, a že už vůbec nikdy se nenapiju alkoholu.

Zničehonic jsem jsem škobrtla na posledním schodě a malém spadla.

Naštěstí se mi nějakým způsobem povedlo držet rovnováhu, jenže o chvíli později jsem najednou uslyšela hlasy.

Jeden hlas mi vůbec nebyl povědomý, a protože jsem nechtěla zbytečně odpovídat na otázky, co tu dělám, když mám být v holčičí koleji, tak jsem se schovala za nejbližší roh, kde mě už nemohl nikdo spatřit.

Byly to dva kluci, pochopitelně. Jeden mi připomínal Kwana, už jen tím jeho přízvukem a taky jsem si na večírku zapamatovala jeho boty.

Když příští oba blíž, byla jsem si jistá, že je to Kwan.

Zastavil se s tím druhým klukem a začali se oba smát.

Zaskřípala jsem zuby, když jsem si vzpoměla na Yen, jak běžela v noci celá zmoklá se slzami v očích v 6 ráno, přičemž Kwan si to rozdával s někým jiným.

A teď si tady stojí a směje se, jakoby toho vůbec nelitoval.

Kretén.

,,Nemyslím si, že by na to měl někdo přijít. Dělá to naše parta už roky, tak proč by se to teď mělo pokazit?" zaslechla jsem říct toho druhého.

Jeho hlas byl něžný, možná až trochu podezřele moc. Vykoukla jsem, abych viděla jak vypadá, a přesně v ten moment jsem myslela, že asi omdlím.

Byl to Arthur.

Pokud si ho nepamatujete, tak na mé bývalé škole, kam pak nastoupil Jacob, chodil jeden kluk jménem Arthur.

Jeho vzhled? Doslova jako anděl. Měl čistě blonďaté kudrliny a zářivě modré oči. Měl dobře vypracované tělo, ale přesto byl hodně vysoký, jelikož hrál basket.

Bylo až neuvěřitelné, jak je tenhle kluk krásný.

Dokonce i ty holky, co neměli rády blonďáky si lepily na skříňku jeho fotku a když procházel chodbou, potajmu na něj koukali.

Mě si nikdy moc nevšímal, ale pamatoval si mě.

Ještě než jsme oba přešli na střední, tak jsme spolu trávili dva poslední roky na základce, a já si pamatuju, jak si vymýšlel různé přezdívky na každého, aby ho urazil. Většinou jsem to byla já.

Když jsme přestoupili na střední, už mě ignoroval, ale stejnak jsem ho párkrat viděla šeptat něco někomu, když jsem prošla kolem, nebo se ušklíbnout se na mě, když se naše pohledy setkali u skřínkách.

Navíc nikdo nikdy neřekl, že je to děvkař.

Sice často pořádal mejdany u něj doma, protože jeho barák byl sakra obrovskej, ale co se týče holek, tak o nich moc nemluvil.

Když přišel Jacob na školu, ihned se začal bavit s Arthurem, přičemž jsem si vzpoměla, jak na mě Arthur jednou při hodině zvláštně koukal.

No...a teď byl tady. Bylo tak divné ho vidět. Ani jsem nevěděla, že se zná s Kwanem. Zřejmě se se znal s celou jejich partou. Ale co dělal tady.

Bože...snad sem taky nezačne chodit na školu. To by bylo fakt na nic.

Už jsem bohužel neslyšela, co si říkali, a i kdybych to byť jen zaslechla, stejně bych o ihned zapomněla, protože jsem pořád premýšlela, proč sem Arthur přijel.

Jakmile oba odešli, popadla jsem tašku a běžela rychle do svého pokoje, abych nikoho dalšího už nepotkala.

Vzala jsem si do ruky matiku a začala se učit, abych už co nejrychleji zapomněla co se před chvíli stalo.

Pomáhalo to.

Po půl hodině, už jsem všemu rozuměla. Divila jsem se, protože si pamatuju jak jsem si stěžovala, že nemám zápisky. Nachystala jsem si věci na zítřek a vzala do ruky mobil.

Rozhodla jsem se zavolat Yen, abych ji řekla, že k ni zajdu někdy na večer.

Jakmile to zvedla, uslyšela jsem Emu, jak zpívá. Bylo to otřesné ale zřejmě ne tak otřesné, aby se tomu Yen nesmála.

Já jsem taky nemohla jinak, a propukla jsem ve hlasitý smích.

Pak už jsme si jen povídali o různých věcech, přičemž uplynula další půl hodina.

Holky mi řekly, že se za chvíli vrátí na kolej a zavěsili.

Já jsem odložila mobil stranou, ale v tu chvíli zavibroval a na displeji se objevila nová zpráva.

To číslo jsem neznala, tak jsem na to ani neklikla.

Potom jsem ale začala být zvědavá a podívala co dotyčný napsal.

Neznámé číslo: zrovna mi můj kámoš řekl, že na klučičí koleji je zrovna ubytována jedna holka, jménem Abbie, nejsi to ty zlatíčko?

Neznáme číslo: Snad se brzy potkáme, Arthur.

...ale ne.

Danielle 🍁