𝐍𝐞𝐢𝐠𝐡𝐛𝐨𝐫'𝐬 𝐬𝐨𝐧 [DOKONČENO]

47. Kapitola

Písnička: February 3rd
___________________

,,Nestrkej do mě ty trotle."zavrčela jsem směrem k Jacobovi.

Nakonec jsme se přece jenom nějak dohodli, a já neochotně souhlasila s tím, že s Jacobem v jedné posteli budu.

Jenže to mi nikdo neřekl, že ve spánku dokáže kopat, strkat a rozvalovat se po celé délce postele.

Už jsem ho upozornila po čtvrté, a postupně jsem přidávala na hlasitosti. Jenže to bylo marné.

Všichni kolem nás už spali, jen já jsem furt musela budit Jacoba, abych mu řekla, že jestli ještě jednou do mě tou svojí nohou kopne, tak už fakt poletí spát k sobě do pokoje.

Ten si toho ale vůbec nevšímal a dál spal jako miminko.

Dokonce mi sebral obě deky, které vlastním.

,,Stejně mě nevyhodíš Ab, tak se s tím smiř." No tak to si snad dělá srandu.

Prudce jsem se podívala na Jacoba, jak se uculuje.

,,Fajn, v tom případě půjdu já." Pokrčila jsem rameny a sedla si do tureckého sedu tak, abych dala najevo, že to myslím vážně.

Hnula jsem se, ale v tu chvíli Jacob zvedl svoji ruku a slabě jí přejel po té mojí.

Vydechl, jako by ho ten nepatrný pohyb rukou vysiloval.

,,Mám nápad." Zašeptal a snažil se alespoň rozlepit jedno oko.

Moc se mu to nepovedlo.

,,Já taky. Co kdybys už vypadnul z mé postele?" kysele jsem se usmála a přimhouřila oči, abych ve tmě mohla rozpoznat jeho obličej.

Jacob se ale místo reakce přesunul na levý bok a z mého nočního stolku mi sebral mobil.

,,Za jedna a půl hodinu začne svítat, a ostatní se začnou budit. Do té doby můžeme jít kamkoliv, tedy...pokud si nemyslíš, že bys ještě dokázala usnout." Jacob odložil můj mobil a tázavě se na mě podíval.

,,Fajn, poslouchám." Odpověděla jsem a trochu se k němu nahnula, abychom zbytečně nemuseli na sebe zvyšovat hlas, a neprobudili tím ostatní.

,,Vezmu tě na moje oblíbené místo. Uvidíš, stihneme být zpátky ještě něž se všichni vzbudí. Autem to trvá max. 8 minut." Jacob si byl zřejmě jistý, že budu souhlasit, takže se už potichu zvedal z postele a přešel ke dveřím, přičemž byl připravený vyrazit v oblečení, ve kterém spal, tudíž v teplákách a modrým triku.

Trochu jsem váhala, jestli je to dobrý nápad, ale nakonec jsem sama sebe přinutila Jacoba následovat.

Jacob mi nabídl svoji mikinu, jakmile už byl mezi dveřmi našeho pokoje.

Když jsem si jí navlékla a ucítila zvláštní vůni látky, dveře se za námi dávno zavřeli.

,,Počkej, nevzala jsem si telefon." Řekla jsem vzdorovitě.

,,Mám svůj, žádný strach." Řekl Jacob a na konec dlouhé chodby, která končila u schodiště.

Jakmile jsme nastoupili oba do auta a rozjeli se, všimla jsem si, že se Jacob začíná víc a víc usmívat.

Samozřejmě mi to vadilo, jelikož to muselo mít nějaký důvod.

Divila jsem se sama sobě, že zatím nelituju toho, že jsem s ním jela. A navíc stejně, co by se tak mohlo stát?