𝐍𝐞𝐢𝐠𝐡𝐛𝐨𝐫'𝐬 𝐬𝐨𝐧 [DOKONČENO]

56. Kapitola

Písnička: Sad song
__________________

Zítra mě čekal můj odlet.

Zítra se mám ocitnout zase u mě doma v Manhattanu.

Zítra za sebou nechám vše, co jsem tu prožila.

Přemýšlela jsem o tom, co jsem Jacobovi řekla. Přišlo mi to ode mě nespravedlivé, jelikož jsem si uvědomila, že kdyby mi celou tu záležitost s penězi nevysvětlil Brandon, ale on, tak bych pravděpodobně líbala před několika dny jeho.

Pořád si to přehrávám v hlavě. Vzpomínám si, jak mě popadl vztek, když jsem ho spatřila.

Ten den za mnou přišel Brandon. Ani jeden z nás nečekal, že ta pusa byla snad začátkem něčeho nového. Byla jen na rozloučení. Když jsem to však řekla nahlas, Brandon vzhlédl a v jeho očích se zračila panika.

,,Takže ty opravdu odjedeš?" pamatuji si, jak vyslovil.

Přikývla jsem, a Brandon se podíval jinam. Přísahala bych, že měl skleněné oči. Poté v mžiku odešel z pokoje a zanechal po sobě jen ticho.

Radši jsem o tom holkám neřekla, takže to svým způsobem bylo tajemství mezi mnou a Wellsem.
Na jednu stranu jsem už tohle všechno chtěla hodit za hlavu a být už doma u táty a u mých sourozenců, Nicka a Molly. Naopak jsem však cítila, že jsem ještě neučinila vše, co jsem měla.

Něco tu prostě chybělo.

,,Zlato, nebudeš věřit, co mi ten kretén dneska řekl." Vtrhla do pokoje nasupěná Emma.

,,Kdo, ředitel?" Už po několikáté jsme za ním přišli s tím, že předčasně ukončujeme studium, a kdykoliv tam jdeme znova, tak se na nás překvapivě podívá a dělá, jakoby o tom vůbec nevěděl.

,,Přišla jsem tam, že mu půjdu zase připomenout, že odcházíme, aby mi za dva týdny nepřišla stížnost od vedení školy, že nechodím na hodiny, a víš co mi ta tupá hlava řekla, ještě než jsem cokoliv vyslovila?" chrlila ze sebe Emma a sedla si vedle mě na postel.

,,Cituji: Dobrá zpráva, děvčata. Konečně se v dívčích kolejí pro vás uvolnilo místo."

Zasmála jsem se. Před víc jak dvouma měsíci nám pan ředitel Braun řekl, že do měsíce se určitě budeme moci nastěhovat do holčičí koleje, ale když ubívaly další a další týdny, vzdali jsme to a smířili se, že budeme muset spát ve stejné budově i s klukama.

,,Navíc jsem zapomněla, že mám dneska školu od desíti, takže jsem se musela zase vrátit. Kde je vůbec Steven?" rozhlédla se Emma po pokoji.

,,Je venku. Zavolal mu Alex a nějak se spolu nepohodli." odpověděla jsem a pohlédla na svůj otevřený kufr.

,,To je mi líto. A co ty?"

,,Co já?"

,,Jsi už v pohodě?" Emma se podívala, jakým směrem se dívám, a ustaraně si mě prohlédla.

Přemýšlela jsem, jestli ji řeknu o incidentu s Brandonem, ale nakonec jsem se přinutila mlčet.

,,Asi ano. Potřebuju už být doma, abych na tohle všechno mohla zapomenout." odtrhla jsem oči od prázdného kufru a vzala si tašku.

,,Poslední den v týhle škole, páni. Mohli bychom se rozloučit s tou Samanthou, Emily a Lucy. Bude švanda." Povytáhla jsem na Emu obočí.

Naposledy, když se loučila se svým bývalým, tak mu hodila květináč do okna se vzkazem: promiň, chtěla jsem jen vyzkoušet odolnost té kytky.

,,To radši ne." odpověděla jsem, rozloučila se, a vyrazila na svůj poslední den do školy.

První hodina mě čekala společně s Yen. Byla jsem moc ráda, že pojede s námi do Manhattanu, a nezůstane tady sama bez přátel, jako v předešlých rocích.

Navíc nebude muset potkávat denodenně Kwana, a nikdo jí ho nebude nijak připomínat, což se u mě říct nedá.

Ačkoliv pojedu domů, stále se budu potkávat s rodičema Jacoba, a jeho malinkou sestřičkou Louisou. Zkrátka na něj budu muset zapomenout vlastními silami.

Pohlédla jsem na Samanthu a Emily, které seděli pár lavic před námi. Možná Emma měla pravdu, mohla bych se s nimi rozloučit. Emily sice nebyla rozhodně ten hodný typ člověka, ale od té doby, co mi Arthur řekl, že se z ní stalo tohle kvůli Tylerovi, jí vnímám jinak.

Když se blížila druhá hodina, rozhodla jsem se to prubnout a šla jsem přes chodbu k automatu, kde stála Emily.

,,Jestli si chceš dát ty lentilky, tak rovnou vypadni, protože ty poslední jsou moje." Sdělila mi Emily potom, co mě spatřila.

,,Zítra odlétám zpátky do Ameriky." opřela jsem se o stěnu automatu a Emily si mezitím otevřela pytlík s lentilkama.

,,Svým způsobem tě chápu, ale to nic nemění na tom, že mi přijdeš ubohá."

,,Opravdu? Před několika lety bys na mém místě udělala to samé, když si ještě milovala Tylera." Emily rázem strnula a vyjeveně na mě koukala.

,,Co...jak...kdo ti to řekl?"

,,Arthur. Hele, Emily, my se sice nikdy nebudeme mít rádi, ale chci, abys věděla, že mi je moc líto, co se před lety stalo a kam tě to dostalo." Emily začínala mít skleněné oči, ale pak se rychle vzchopila a pohlédla na mě svrchu.

,,Už je to dávno za mnou, společně s mým starým já, takže nemusíš mít ve tváři ten falešný soucit. Dám ti jen jednu radu, Abbie," udělala malou pauzu pro své lentilky a pak pokračovala:

,,Nikdy na nic nezapomeneš, pokud se budeš řídit pořád těmi pravidly, jako když si ho potkala. Musíš změnit a zbavit se každého pocitu, který tě dělá slabou. Každého. Nenech si říkat co máš dělat, a když se ti něco nezdá, udělej to podle svého. Jacob tě zradil, jak jsme všichni předpokládali, tak nedovol, abys byla jeho druhá šance." Jakmile Emily skončila, vzala mou ruku a do otevřené dlaně mi vložila prázdný pytlík od snědených lentlilek. Poté samolibě poukázala na koš za mnou a odkráčela pryč.

Pousmála jsem se.

Emily měla pravdu.

Nastal čas, aby se vše, co se odehrálo v Anglii, stalo minulostí.

__________________
⭐️ Danielle ⭐️