𝐍𝐞𝐢𝐠𝐡𝐛𝐨𝐫'𝐬 𝐬𝐨𝐧 [DOKONČENO]

43. Kapitola

Písnička: Confident (Slowed)
________________________

Pohled Abbie, Flashback:

Bylo mi dvanáct. Brzy dokonce třinácoo.

Zrovna byla jedna z těch nedělí, kdy jsem se vzbudila a ihned ucítila sladkou vůni tátových palačinek.

Dole v kuchyni jsem slyšela malou Molly, která svým vysokým dětským hlasem komandovala tátu, aby do těch palačinek dal více marmelády.

Na večer jsem vždycky nechala pootevřený balkon, takže ráno při probuzení, jsem v pokoji měla vždy svěží vzduch. Taky z toho důvodu jsem si ve své posteli ještě chvíli poležela, abych se zachumlala do peřin.

Po nějaké době jsem ale stejně vylezla, a své vlasy si stáhla do drdolu, tak, aby mi pak nepapadli do snídaně.

Seběhla jsem rychle schody, a byla připravená se co nejrychleji vrhnout na taťkovu snídani.

,,Ahoj, Abbie. Kolik jich chceš dneska?" zeptal se mě tátův milý hlas.

,,Jako vždycky." odpověděla jsem a podívala se na Molly.

,,Já jich chci co nejvíc, plosím!" ugh, bože, odkdy má tak vysoký hlas? Zní jako máma..

Zrovna ve chvíli, kdy táta další palačinky pokládal z pánve na talíř, domem se rozezněl zvonek.

Táta se nejdřív tvářil, jakoby neměl ponětí, kdo to je.

Poté se ale podíval na mě, která se usmívala od ucha k uchu, a pochopil.

,,Steven! No tak Abbie, jdi mu otevžít!" zvolala na mě Molly a posadila se tak, aby mi dala najevo, že pokud nepůjdu otevřít já, tak to udělá ona.

,,No jo, už běžím."

Za dveřmi opravdu stál Steven. Hned jak mě uviděl, usmál se.

Záviděla jsem mu. Narozdíl ode mě, na něj absolutně vůbec nepůsobila puberta.

Jeho pleť byla naprosto dokonalá. Neměl nikde žádné pupínky, a nikdy si u něj neobjevili známky akné.

Taky vypadal mužněji, než většina kluků v naší třídě.

Už jak bylo u nás zvykem, Steven ihned vešel dovnitř, pozdravil taťku s Molly, a pak se společně s námi připojil ke snídani.

Molly do pozadí pustila nějaký vánoční film, a když jsme dojedli, a chystali jsme se jít se Stevenem do pokoje, dal nám oboum táta nějaké perníčky.

Poděkovali jsme, a pak jsme svižným krokem šli do mého pokoje.

Nedávno mi táta koupil knihovničku, a já si ji začala pomalu zaplňovat sýma knížkama.

Steven knihy nesnášel, bral jejich čtení jako ztrátu času.

S jeho tvrzením jsem samozřejmě nesouhlasila, ještě k tomu kdykoliv Steven vešel do mého pokoje, ohrnul nad knihovničkou nos.

Chodil takhle k nám skoro každou neděli, hlavně proto, že se v neděli jeho rodiče často hádali, už od rána, a on to nechtěl poslouchat.

Se Stevenem jsme si chvíli povídali o všemožných věcech, do té chvíle, než Stevenovi někdo zavolal.

,,Kdo to byl?" zeptala jsem se.

,,Jen jedna holka ze školy." odpověděl stroze.

Ani jsem si toho nestačila všimnout, a už jsem měla ruce zaťaté v pěst.

,,Hej, Ab. Co se tak tváříš?" poškádlil mě Steven a hodil po mě polštář.

Uraženě jsem se na něj podívala a taky po něm jeden hodila.

Pak mi to oplatil, a aniž bychom to zaznamenaly, už se po mém pokoji válely snad všechny deky a polštáře, co jsem vlastnila.

Každý z nás měl v rukou jede či dva, a snažil se toho druhého co nejvíc zmlátit.

Bohužel, v momentu, kdy se mě Steven snažil chytnout za nohu, jsem neudržela rovnováhu a spadla rovnou na zem do peřin.

Jediná výhoda byla, že jsem Stevena stáhla s sebou.

Spadl rovnou na mě a když jsme se oba snažili vymanit z podlahy, na chvíli se Steven zarazil, a podíval se na mě.

Bylo to zvláštní, díval se na mě najednou jinak.

O tomhle mi jednou vyprávěla kamarádka.

Když se na vás kluk takhle zvláštně kouká, po něčem touží.

Na chvíli mi připadalo, jakobych úplně ztratila mysl.

Všechno mi bylo najednou tak volný.

Pomalu jsem se nahnula ke Stevenovi, abych ho políbila. Jenže v tu chvíli se na mě podivně zakřenil a jemně mě odstrčil.

,,Hej, Ab...tohle nemůžeš. Jsme kamarádi." řekl trochu tlumeným hlasem, a postavil se.

Bylo mi tak trapně.

Ale měl pravdu.

My dva jsme opravdu byli, a vždycky budem jako kamarádi...tak to prostě má být.

...tak proč mi je potom tak smutno?
___________________________
Danielle 💥