TO BE CONTINUED 1-2.Díl

22.Kapitola- Ukonči to!

Po dvou měsících:

Vešla jsem do nemocnice a zamířila si to do bufetu.

Dcerky jsem měla s sebou,chtěla jsem si koupit nějaký teplý čaj a jít do pokoje,kde leží Shawn.

,,Jé,ty jsou krásný" Ozvalo se vedle mě.

Otočila jsem se a naskytl se mi pohled na slečnu,asi stejně starou jako já. Měla hnědé vlasy a byla velmi sympatická.

,,Děkuju" Usmála jsem se.

,,Jak se jmenují?' Zeptala se.

,,Tohle je,Skylar" Ukázala jsem na mojí první dceru,která měla hnědé vlnité vlasy,hnědé až skoro zelené oči,krásné rty a baculate tváře. Vypadala úplně jako její tatínek.

,,A tohle je Hope" Usmála jsem se na svou druhou dceru,která měla rovné tmavé vlásky a modré oči. Ta byla podobná mě.

,,Zajímavé jméno" Odpověděla ta slečna.

,,U Skyler bylo jméno jasné,protože přítel si přál,až budeme mít děti,mít dceru pojmenovanou takhle. No u Hope to bylo jiné. Jméno Hope dostala,protože mi dala naději. Když se narodila,nedýchala a doktoři ji museli oživovat. Já však doufala,že bude v pořádku a...taky že byla" Usmála jsem se.

Slečna se mi představila jako Alice. Posadily jsme se spolu a začaly si povídat. Byla velmi milá. Dcery mi mezitím usnuly,takže to bylo v pohodě.

,,A co tatínek vašich dětí? Jste sama nebo?" Zeptala se.

,,No...on je už několik měsíců v kómatu" Řekla jsem.

,,Cože? A jak to zvládáš?" Vykulila oči.

,,No,ze začátku to bylo velmi těžké,ale teď když mám dcery...je to jiné.  Chodím za ním pořád,někdy je toho na mě ale moc. Starat se o dvojčata sama....mám pomoc od svého bratra a své nejlepší kamarádky,jenže to víš...oni mají svuj vlastní život. Brácha ma práci a kamarádka se musí učit" Odpověděla jsem.

,,Jak dlouho je tvůj přítel v kómatu?"

,,Víc,jak čtyři měsíce" Odpověděla jsem.

,,No..." Řekla tiše.

,,Co?" Zeptala jsem se.

,,Ten už se nevzbudí" Řekla najednou.

,,Cože? Proč si to myslíš?" Zeptala jsem ji.

,,Vím to. Tohle už jsem taky zažila" Odpověděla.

,,Tvůj přítel byl taky v kómatu?" Řekla jsem opatrně.

,,Ne. Můj otec" Mykla rameny. Vypadala,jako by jí to bylo úplně jedno.

,,Ale já mám naději. Nechci se jí vzdát, už kvůli našim dětem" Sklopila jsem hlavu.

,,Měla bys. Už právě kvůli těm dětem"  Začala. ,,Jen si to nalháváš,že se vzbudí,protože to chceš. Jenže...tohle je život. Ten už se nevzbudí. Smiř se s tím. Vem děti a odjet pryč" Sladce se usmála. Mě ale do smíchu vůbec nebylo.

Chtělo se mi brečet,protože jsem jejím slovům začínala věřit. Co když má pravdu? Co když si to jen nalhávám. Čekám na něho...a přitom ztrácím čas,který bych mohla dát někomu jinému.

,,Nebuď smutná" Položila svou dlaň na mé rameno. ,,Když si to tak vezmeš,několik měsíců si bez něho jako by žila. Dokážeš to udělat úplně. Říkám ti...už za včas,zapomeň na něho,jinak tě to později zničí" Řekla přesvědčivě.

Zvedla jsem se,protože jsem už toho slyšela až moc.

,,Běž za Shawnem a ...ukončí to. Hodně štěstí" Řekla.

Šla jsem tam.

To be continued...

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Co si o tom myslíte? Všimli jste si tam něčeho...divného?? 🤔😂