TO BE CONTINUED 1-2.Díl

14.Kapitola-Nevíte,jak mi je!

Shawn je na tom pořád stejně. Chodím na prohlídky a Cameron s holkama jsou skoro každý den u mě doma. Starají se o mě a snaží se,abych se netrápila. Chtějí,abych myslela na děti a myslela pozitivně. Pořád mi říkají,že se Shawn probudí brzy.

Vidím,jakou starost o mě mají a jak moc se snaží. Proto dělám všechno pro to,aby si mysleli,že je mi dobře. Dokonce si to už i myslí.

Pravdou je,že skoro nespím. Každý večer,když jsem sama v naší ložnici,na něho myslím. Myslím na to,co se stalo. Mám to pořád před očima. Zabalím se do deky a nasávám jeho vůni. Představuji si,jak se ráno probouzím vedle něho. Nebo očekávám dobré zprávy.

Ubližuje mi to ještě víc,protože se ráno probouzím sama a nic nového o jeho stavu není. Musel by se stát zázrak,aby se z toho probudil.

Já už ale na zázraky nevěřím....

***

Vzbudila jsem se a šla do kuchyně. Byl tam Cameron a Rae.

,,Zajedeme do obchodu,jdeš s náma?" Zeptala se Rae.

,,Um...já nevím" Řekla jsem bez nálady.

,,Jak to?" Věnoval mi tázavý pohled Cameron.

,,Chtěla bych jít,za Shawnem" Mykla jsem rameny.

,,Chloé,byla jsi tam přece včera..." Odpověděla Rachel.

,,No a?" Nadzvyhla jsem jedno obočí.

,,No a vidíme,co to s tebou dělá" Přidal se Cameron.

,,Nechápu?' Svraštila jsem obočí.

,,Byla jsi v pohodě,usmívala ses.." Odmlčel se a šel si sednout k nám ke stolu. ,,A jen co jsi přišla z nemocnice domů,už jsi zase smutná. Já to chápu. My víme,jak ti je,ale..-" Nemohla jen to poslouchat. Vydržím hodně,ale nejsem robot. Už jsem prostě musela vybouchnout.

,,Ne!" Křikla jsem a postavila se. ,,Vy vůbec nevíte,jak mi je!" Máchala jsem rukama kolem sebe.

,,Myslíte si,že jsem v pohodě,jenom kvůli tomu,že o tom nemluvím,nebo,že se usmívam,ale právě ti,kteří jsou na dně,se smějí nejvíce a víte proč? Protože nechtějí obtěžovat ostatní svými pocíty a protože je stejně zbytečné,bavit se o tom s někým,kdo to nechápe. Nejste já. Nevíte jak se cítím.." Odmlčela jsem se a sklopila hlavu.

,,Já si vážím,toho jakou o mě máte starost. Jenže...všechno,co jsem měla kdy ráda,se změnilo na všechno,co jsem ztratila. Já...jsem ve čtvrtém měsíci těhotenství a nejspíš budu muset sama vychovávat dvojčata. Který mi budou připomínat Shawna. Víte,jak moc mě to bolí? Pomyšlení na budoucnost,bez něho? Vy...vy máte jeden druhého. I vy jste toho zažili dost,já vím,ale nejde předstírat,že jsem v pohodě,když nejsem. Pochopte to" Vzdychla jsem a šla zpátky do své ložnice.

Byla jsem tam a dívala se z okna. Bylo mi strašně. Po chvíli jsem uslyšela zaklepání na dveře.

,,Chloé?" Kuňkl Cameron,mezi dveřmi.

Otočila jsem se směrem k němu a nic neříkala.

,,Mrzí nás to" Chytil Rae za ruku, přitáhl ji před sebe a zavřel dveře.

,,Mě taky.." Přešla jsem k nim. ,, Nechtěla jsem na vás tak vylíhnout,je toho na mě moc..." Sklopila jsem hlavu.

,,Já vím..." Přešel ke mě a objal mě.

,,Nemusíš se bát,Chloé. Já vím,že si přeješ,aby tu byl Shawn. To my také,ale nedá se nic dělat. Musíme být trpěliví a doufat v to nejlepší. S dětmi ti pomůžeme,budeme tu pro tebe" Pohladila mě po zádech a já se odtáhla od Cama.

,,Vážně?" Utřela jsem si slzu.

,,Jasně. Aspoň se naučím,jak se přebalují děti. Jednou to budu..třeba potřebovat..." Podíval se šibalsky na Rae.

,,Hele!" Pohrozila mu prstem před obličejem a uchechtla se.

,,Mám vás ráda" Usmála jsem se.

,,My tebe taky" Usmál se Cam.

To be continued...