TO BE CONTINUED 1-2.Díl

40.Kapitola-Myšlenky

,,Chloé!!!' vypískla Rae hned potom,co otevřela dveře a spatřila mě.

,,Au." Uchechtla jsem se a šla dál.

,,Tolik jsi mi chyběla!" Obmotala své ruce kolem mého krku a v tom sem přiběhl Cam.

Převzal si Hope,abych se mohla s Rae pořádně obejmout.

,,Musíš nám všechno říct." Řekla a odtáhla se.

,,To máš jasný." Usmála jsem se a šla obejmout i Cama.

,,A kde je Skylar?" Vyhrkla jsem ihned,co jsem si vzpomněla.

,,Snažili jsme se,aby byla vzhůru,až přijdeš. No,ale nevyšlo to." Poškrábal se na zátylku a uchechtl se.

,,To nevadí,je ve svém pokoji?" Zeptala jsem se a Rae kývla.

,,Tak já tam jdu!" Křikla jsem a vyběhla schody.

Otevřela jsem pomalu dveře od pokoje,abych ji nevzbudila a přešla k postýlce.

,,Pane bože.." Rozbrečela jsem se.

,,Tolik jsi mi chyběla." Zašeptala jsem a opatrně jsem si ji vzala do náruče a sedla si s ní na postel.

Pro matku je to opravdu velmi silné,nechat své dítě a odjet pryč na několik dní.

Každý večer se mi stýskalo.

Kdyby se...nejednalo o mou životní lásku,nikdy bych ji tu nenechala.

Ne,že bych Camovi a Rae nevěřila...ale i tak.

Políbila jsem Skylar na čelo a položila ji zpátky.

Šla jsem dolů mezi ostatní.

,,Hele,jsem docela unavená...nebudete se zlobit,když si půjdu dát sprchu a půjdu spát?" Zeptala jsem se.

,,Nee,samozřejmě běž,vždyť my to chápeme,máš za sebou dlouhý let." Řekla Rae.

,,Tak dobře...dobrou." Usmála jsem se a vzala si od Rae Hope,která ji usnula v náručí.

Šla jsem zpátky do pokoje,položila Hope do postýlky ke Skylar,vzala si věci a šla si dát rychlou sprchu.

Když jsem byla se svou večerní rutinou hotová,převlékla jsem se do svého pyžama a šla si lehnout.

Sice jsem byla unavená,ale nemohla jsem usnout.

Moje myšlenky mi to nedovolily.

Pořád jsem měla v hlavě Shawna. Cítila jsem se strašně smutná z toho,že jsem si ho nedokázala získat zpátky,ale vlastně...to jsem ani nechtěla.

Chci říct,samozřejmě chci ho zpátky a snažila jsem se,ale ze všeho nejvíc jsem si přála,aby si na mě vzpomněl sám.

Já si nemůžu vynutit lásku,ani to nechci. Taková svině,jako Alice nejsem.

Už hned jsem mu mohla všechno říct,ale bylo by to k ničemu. On si pamatuje jen to,že jsem Camova sestra a vlastně jsem byla něco jako cizí člověk pro něho. Co z toho,kdyby mu cizí člověk řekl všechno,co spolu prožili,když si nepamatuje na ty pocity,který přitom měl? Nic by mu to neříkalo.

Proto,jsem mu nic nechtěla říct,věděla jsem,že by to bylo zbytečně a taky že bylo.

Andrew mu o mě řekl a i tak,se nic nezměnilo. Jen chtěl vědět,jestli jsou dvojčata jeho.

Určitě o nás musel něco číst i na sociálních sítích,ale tam většinou píšou lži. Nebo jen to,co si oni myslí,ale oni nevidí hluboko do našich životů a co se doopravdy děje.

Shawn už sice o mě ví,ale ty city...tu lásku ke mě,mu to nevrátilo.

Jediná možnost by byla,aby si vzpomněl...ale nemyslím si,že si někdy vzpomene.

On byl v tom koma tak dlouho a když jsem si o tom četla články,ti lidi z toho měli ošklivé následky. To ještě můžeme být rádi,že jen ztratil paměť...

Už mnohokrát jsem říkala,že si prostě se Shawnem nejsme souzení. Vážně...tolik se toho mezi námi stalo,že by o tom mohli natočit nějaký seriál.

Měla jsem mnohokrát chuť vymazat ho ze svého života,protože  osoba,která pro vás znamená nejvíc,je někdy osoba,bez které je vám nejlíp...

Avšak jsem to neudělala,protože pokaždé,když jsem trpěla,plakala po nocích,nejedla,nespala,přestala se o sebe úplně starat a ztratila samu sebe...si uvědomila,že mi to za to stojí a vždycky bude.

On mě naučil,co je opravdová láska,trpělivost a bolest.

Dal mi nádherné dcery a byl tu pro mě ve chvílích,kdy jsem byla sama.

Ztratila jsem rodiče,které pro mě znamenalo celý svět a on...on tu prázdnotu ve mě,kterou si rodiče vzali,zpátky dál. Naplnil mě láskou a já mu za to budu nadosmrti vděčná.

Moje srdce jednoduše patří a vždycky bude patřit Shawnovi. Ať se děje,co se děje. Nic,co k němu cítím to nezmění.

Nikdy už nenajdu nikoho,jako je on a ani nechci.

Takže i když jsme spolu zažili dost silné a bolestivé chvíle a já přemýšlela nad tím,že by mi bylo lépe bez něho,tak ne...nebylo a ani nebude.

Teď mám tyhle nádherné dcery,které mě drží nad hladinou. Jinak bych se už nejspíš utápěla ve smutku,ale musím být silná.

Nevím,co mě čeká v následující dnech. Jak to bude v budoucnu...jak to bude se mnou a se Shawnem. Jestli si ji opravdu vezme a budeme mít střídavou péči,ale vím to,že musím být silná a být dobrá máma.

Teď už se mi spát nechtělo vůbec. V hlavě jsem měla tok myšlenek. Už jsem však nechtěla myslet na Shawna.

Čím víc jsem na něho myslela,tím víc jsem byla smutnější. Pak jsem si však vzpomněla na to,jak mě dnes objal a měla jsem motýlci v břiše.

S úsměvem na tváři jsem vstala z postele a šla si sednout na střechu,kde jsme občas seděli se Shawnem,pili kafe a pozorovali příchod slunce.

Tentokrát tu sedím sama a je temná noc.

To be continued...

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Nevím proč,ale strašně mě baví psát o tom,jak někdo přemýšlí 😂
Jinak mám příběh v korekci,za což jsem moc ráda💛✨ a mám přesně naplánované kdy vydám danou kapitolu,protože chci,aby mi to vyšlo přesně na ten den,který chci,ale zároveň to ani nechci😭😂 blbé na pochopení I know. Takže kdyby nevyšla kapitola třeba dva dny,tak to už tak prostě být musí 🤷😂💛 
A

otázka: SLEDUJETE NĚKDO V PŘÍBĚHU ČAS ČI OBDOBÍ NEBO JE VÁM TO JEDNO?