How Can You Love Me? [Marcus Gunnarsen]

🔐what a magic eyes🔐

,,Miriam vstávej nebo to do tý školy fakt nestihneš!" zařvala na mě Sky z kuchyně už asi po desáté, ale já se pořád odmítala vyhrabat z mých vyhřátých peřin.

Otráveně jsem zabručela odpověď, i když to moje milovaná kamarádka nemohla slyšet.Takhle je to většinou každé ráno.

Ona, jako velice hyperaktivní člověk, je schopná vstát už v půl šestý ráno i o víkendu.To já jsem v téhle domácnosti ten líný člověk, který dokáže proležet celý den v postýlce.

Moje první kroky směřovaly do koupelny, kde jsem si, tak jako už 5 let, dala prášky a pak jen provedla mojí ranní rutinu.

Snídani jsem tradičně zase nestíhala, tak jsem si jen vzala jablko a pospíchala do blízké kavárny aspoň pro dávku nějakého kofeinu.

Dnešní den probíhal jako ten obyčejný nudný školní den.Je říjen, všechno je v plném proudu a já už zase celé odpoledne nedělám nic jiného než se učím.

Můj jediný útěk od školy je oběd, na který jsem šla s pár kamarády do nedalekého bistra, které se za ty čtyři roky stalo moje oblíbené.

Když jsme vešli dovnitř hned jsem se přihnala k pultu, abych si nabrala nějaké to jídlo a konečně něco dostala do mého bezedného žaludku.To bych ale taky musela čumět na cestu a ne na to výtečně vypadající rizoto.

Moje hlava se setkala s něčí opravdu pevnou hrudí a jelikož to byla opravdu rána, neudržela jsem se na nohou a spadla na zem.

,,Au doprdele." zaklela jsem neslušně a hned se modlila aby to neslyšel ten, do něhož jsem narazila.

,,Promiňte moc se omlouvám, vůbec jsem si vás nevšiml." promluvil na mě ten melodický hlas a já ihned trhla hlavou nahoru, načež se moje oči setkaly s těmi jeho.

Krev mi zamrzla.Celé tělo nebylo schopno udělat jeden jediný pohyb a dech se mi zadrhl někde v mých umírajících plicích.

Tak magické hnědé oči jsem snad ještě neviděla.Byly temné jako ta nejsladčí hořká čokoláda a tancovalo v nich plno jiskřiček, i když z nich teď vyzařovala starost.

Z tohoto podivného tranzu mě vyrušil až pohyb jeho ruky, kterou ke mně natáhl aby mi pomohl se zvednout.

Svěřila jsem svojí dlaň do té jeho velké, kde se ta moje skoro ztratila.Výbojky elektřiny, které procházely v místech, kde se naše jemná a drsná pokožka dotýkala, se nedaly ignorovat.

Vytáhl mě na nohy bez toho aniž by náš oční kontakt přerušil.Museli jsme vypadat opravdu vtipně.Držíme se tady za ruce, koukáme si do očí a takhle to trvá už dobrých pět minut.Nebo ne?Úplně jsem ztratila pojem o čase.

,,Bože Miri jsi v pořádku?" přiběhla ke mmě Sky a začala si mě starostlivě prohlížet.To jako by nás oba probudilo z tranzu a já rychle svojí ruku vysmekla z té Marcusovy a přerušila náš oční kontakt.

,,Jojo jsem v pořádku.Nic to nebylo." ujistila jsem Sky a nenápadně se jí snažila dát najevo, ať nedělá scény.Samozřejmě že se takhle strachovala kvůli mojí nemoci, ale já nejsem z cukru.To jsem jí už několikrát vysvětlovala, ale ona je prostě neodbytná.

Otočila jsem se na Marcuse s tím, že se mu omluvím a poděkuju za jeho záchranu, ale onen blonďák tam už nebyl.

Pomateně jsem se rozhlížela kolem sebe, ale jeho dechberoucí čokoládky jsem nikde neviděla.

Nechala jsem to být s tím, že se mu omluvím až ho někde potkám.Jestli ho teda potkám.Doufám.

***

Po náročném dni ve škole jsem byla nucená jít ještě do knihovny pro nějaké studijní materiály.

Zrovna jsem něco hledala ve slovníku a ucítila jsem na sobě něčí pronikavý pohled.

Zvedla jsem hlavu a opět už po druhé za tento den, jsem se střetla s pronikavými čokoládkami, které má snad jen jeden člověk na světě (upozorňuju že o Martinusovi nemá ještě ani páru😂).

Lehce se na mě usmál a já mu úsměv stydlivě oplatila, přičemž mi na mozek vysvitla moje omluva a poděkování.

Zaklapla jsem proto knihu, rychle si pobrala věci a vyrazila za ním.Cestou jsem se snažila zklidnit svůj dech a zběsile bijící srdce.

Zkoušela jsem zároveň ignorovat svojí nervozitu, která z nevysvětlitelných důvodů každým mým krokem stoupala.

•••
První kapitolka je tu a já doufám že se vám líbila😊Klidně mi pište názory do komentářů 😁
love yaaa❤️
maggie