How Can You Love Me? [Marcus Gunnarsen]

🔐maybe i can🔐

Nebylo odtud útěku.Musela jsem tu být s ním.

,,Přestaň mě ignorovat a vyhýbat se mi." řekl a já si jen založila uraženě ruce na hrudi.

,,Nevím o čem to mluvíš." odsekla jsem a snažila se rozdýchat fakt, že je opět jen několik centimetrů ode mně.

,,Proč to děláš?Jestli mě nemáš ráda, proč jsi v tom polibku teda spolupracovala?" zeptal se Marcus s neskrývaným zklamáním.Aww prý že ho nemám ráda.Ťuňťa.

,,Protože jsem chtěla spolupracovat." zamumlala jsem a výtah se zastavil v prvním patře.Samozřejmě nikdo nenastoupil, tak jsem stiskla tlačítko zavírání dveří.

,,Tak proč jsi se teda odtáhla a utekla jsi?" zeptal se Marcus a mě ty jeho otázky začínaly lézt krkem.Ale co se mu můžu divit, potom co jsem mu udělala a on o nějaké rakovině nemá ani tucha.

Mlčela jsem.Nechtěla jsem mu to říkat.Bude lepší, když se od něj budu držet dál a když o mojí nemoci nebude vědět.Všechno bude zase při starém.

Jenže to by to nemusel být Marcus Gunnarsen, ten nejvlezlejší člověk na světě, že ano.

,,Chci to vědět.Nemyslíš že by to bylo fér?Ty víš moje tajemství a já chci vědět zas to tvoje." začal taktizovat a přistoupil ke mně blíž.

Zastavili jsme v druhém patře, kde naštěstí nastoupil nějaký profesor.Hodil po nás káravý pohled a stoupl si do druhého rohu výtahu.

Marcus se nehnul ani o milinetr, furt nalepený na mně a ne že bych si stěžovala, ale začala mě jeho přítomnost opravdu hodně znervózňovat.

Ten učitel vystoupil až ve čtvrtém patře, takže Marcus byl celou tu dobu zticha a jen se mi díval do očí.Já mu pohled nedokázala opětovat a tak jsem si radši se zájmem prohlížela dveře přes jeho rameno.Taky by je mohli udělat zajímavější.

,,Řekni mi to, prosím." zašeptal Marcus pár centimetrů od mého obličeje.

,,Nemůžu ti to říct." zamumlala jsem a odvrátila od něj pohled.

,,Proč ne?" zeptal se Marcus a ještě víc se ke mně naklonil.Moje srdce se mohlo snad samým štěstím? zbláznit a dech se mi zrychlil.Sakra odkdy je tady takové vedro?

Najednou sebou výtah mírně trhnul a dveře se otevřely v šestém patře, kde jsem měla vystoupit.

Chtěla jsem Marcuse prostě a jednoduše obejít, ale nestačila jsem udělat jeden jediný pohyb a on mi zaterasil cestu tak, že si rukama opřel o zrcadlo za mnou a zabránil mi tak v úniku.

,,Marcusi musím jít na hodinu." zašeptala jsem, s pohledem zabodnutým hluboko v jeho oříškových očích.

,,Nikam nejdeš." zamumlal a pohledem přeskočil z mých očí na moje rty.O ne.Marcusi ne, prosím už ne.To už bych nevydržela.Už teď se jen tak tak držím, abych ti to tady nevyklopila.Prosím.

,,Řekni mi to, nebo to udělám." zamumlal pár milimetrů od mých rtů.
Sebrala jsem všechny poslední síly a zakroutila záporně hlavou.

Marcus se ke mně naklonil s účelem spojit naše rty a i když jsem to sebe víc chtěla, rychle jsem proklouzla pod jeho rukama a vyběhla ven z výtahu, který se právě zastavil.A vyběhla jsem na...střechu?No to si ze mě děláte už fakt prdel.

,,Panebože co je to tak hrozného, že kvůli tomu se mnou nemůžeš být?Sakra Miriam, znám tě pár dní a nikdy jsem u žadný holky necítil to co u tebe.Dokázala jsi se mi pod kůži dostat za několik málo hodin a já prostě...Když jsem tě včera políbil, cítil jsem jakoby moje srdce, duše a všechno, jakoby se to začalo zase dávat všechno dohromady.Jsi moje jediný světlo Miriam, tak ať je to cokoliv, dej mi prosím šanci." vychrlil ze sebe na jeden nádech a zastavil se ani ne metr ode mně.

V očích jsem měla slzy.Nikdy mi nikdo něco tak krásnýho neřekl.Znám ho pár hodin a už ho u sebe potřebuju mít každou zatracenou minutu.

,,Marcusi já prostě nemůžu." stála jsem si furt za svým, i když mi moje srdce radilo něco jiného.

,,Nevzdám se tě.Nepřestanu bojovat a ty to víš, tak mi to řekni.Proč se mnou nemůžeš být?" zeptal se a zněl zoufale.

A víte co?Seru na to.

,,Nemůžu s tebou být, protože mám rakovinu!Mám rakovinu plic v pokročilém stádiu a za chvíli umřu Marcusi!Všichni mi furt říkaj jak mám 55% na uzdravení, ale já to prostě cítím.Není mi souzeno tady být." řekla jsem a jeden neposedný vzlyk se mi vydral z pusy.

Podívala jsem se na Marcuse, který se nezdál být vyvedený z míry.V jeho očích se odrážela jen láska.Tak čistá a důvěrná, až jsem sama byla překvapená.

,,Kolik času?" vypadlo z Marcuse a překonal těch pár kroků mezi námi.

,,Nanejvýš čtyři roky." vydala jsem ze sebe a podívala se do těch ohromujících čokoládek.

Marcus se jen usmál a bříškem palce mě pohladil po tváři.Bez jediného mrknutí oka jsem na něj jen koukala.

,,Tak ti slibuju, že to budou ty nejlepší čtyři roky ve tvém životě." usmál se Marcus a konečně mě políbil.Usmála jsem se do polibku, víc se na něj natiskla a ruce mu hodila za krk.Může
být ten kluk ještě dokonalejší?

•••
Jsme se dočkali😅💓Myslíte že spolu ty 4 roky budou?🔥Chtělo by to pořádnou zápletku co?Tak to řekněte mé fantazii😒
love yaaa❤️
maggie