How Can You Love Me? [Marcus Gunnarsen]

🔐he will forget you🔐

Se smutným výrazem a zkaženou náladou jsem vyšla z té ohavné nemocnice.Tak moc to tu nesnáším, i když díky doktorům v ní, vlastně přežívám.

Moje povadlá nálada byla důsledkem hlavně doktorových slov.Dělali mi testy tak jako každou kontrolu a metastáze se zase o něco rozšířila.

Doktor mi předepsal větší dávku prášků a prý mám omezit jakýkoliv větší pohyb, takže běh, cvičení, posilování a tak dál.Štve mě to protože jsem si ráda čas od času šla zaběhat.

Pak mi oznámil že kdyby se mi začalo hůř dýchat a nebo se začala jen tak z nenadání dusit, mám ihned přijít a oni mi dají takovou tu hadičku do nosu.Takže za sebou budu tahat pojízdný kufřík s kyslíkem.Vážně paráda.

Měla jsem chuť s něčím praštit a pak se někde sama schoulit do klubíčka a vybrečet se.

Místo toho jsem musela nastoupit do přeplněného autobusu, kde jsem seděla vedle nějaké postarší paní, která si mě zaujatě prohlížela.

Lezlo mi to nehorázně na nervy a tak jsem se zvedla a šla si sednout jinam.Baba stará.

Už jsem byla skoro doma, když mě před vchodovýma dveřma zastavila ta poslední osoba, kterou bych teď chtěla vidět.

,,No podívejme se kdo se tu ukázal." pronesla Edith a já jí jen spražila nenávistným pohledem.

,,Odprejskni nemám na tvoje kecy náladu." odeskla jsem a chtěla strčit klíč do zámku, ale ta štětka si přede mě stoupla.

Odstoupila jsem od ní o krok dál, jinak by mě ta její voňavka asi otrávila.

,,Vím o tobě všechno." řekla Edith a ve mně trochu hrklo.Doufám že se nedozvěděla o mojí nemoci.Co blázním, od koho by se to asi dozvěděla?

,,Dej mi pokoj Edith." zavrčela jsem a chtěla jí obejít, ale její slova mě zastavila.

,,Naše malá Miriam má rakovinu a hned jí všichni budou ležet u nohou?To sotva, svět neni růžovej.Myslíš že si Marcus nikoho nenajde potom až chcípneš?Vždyť už je to jasný ne?Kolik že ti zbývá?Čtyři roky?Už se nemůžu dočkat až se tě konečně zbavím a Marcus se zase vrátí ke mně." usmála se škodolibě a já na ní jen překvapeně koukala.

,,Přestaň prosím." zašeptala jsem a snažila se zadržet slzy.Slyšet tahle slova a třeba byť od člověka který vás nesnáší opravdu bolí.Bolí vědět, že se někdo těší na vaší smrt.

,,To by se ti líbilo co?Proč toho Marcuse takhle trápíš?Akorát mu zlomíš srdce ty náno blbá!Myslíš že nad tebou bude truchlit až do svojí smrti?Ne!Najde si někoho nového a na tebe zapomene!Budeš ta jeho minulost, na kterou nebude vzpomínat rád, protože mu zlomíš srdce.Myslíš že si Macinka něco takového zaslouží?Ne!Zaslouží si ženu se vším všudy, která mu dá vše co chce.A to ty rozhodně nejseš, když za chvíli chcípneš." pokračovala dál a se zlobou v očích se mi dívala do očí.Já její pohled nedokázala ustát a sklopila hlavu.

,,Tak vidíš že mám pravdu.Zlomíš mu srdce.Zapomene na tebe." řekla s hrdostí v hlase, jakoby na to snad byla pyšná a pak konečně odešla.

Z očí se mi samovolně začaly spouštět slzy a nešly zastavit.Rychle jsem vpadla do baráku a v minutě jsem byla v bytě na pohovce, hlavu v dlaních a hystericky brečela.

Tak hrozně moc to bolelo.A bolelo to tolik, protože měla pravdu.Zlomím mu srdce i když nechci.Zapomene na mě, budu část jeho minulosti na kterou nebude chtít vzpomínat, protože není zrovna růžová.

Nezasloužím si ho.Nezasloužím si takhle oddaného a milujícího přítele, když ho stejně jednou opustím.

Najednou se mi strašně příčílo tady v tom bytě být.Vstala jsem, otřela si oči a vydala se do ložnice.

Tam jsem vzala nějakou sportovní tašku kam jsem naházela to nejpotřebnější oblečení, hygienu, boty a nějaké ty knížky do školy.

Přitom se mi z očí linuly slzy a nechtěly se zastavit.

Nepřemýšlela jsem racionálně, můj mozek jakoby se psychicky zbláznil s Edithiných slov.

Řekla jsem si že pro ostatní věci si zajdu později, až na to budu mít čas a sílu.

Pořád v slzách jsem vzala kus papíru a napsala krátký vzkaz.

Musela jsem pryč.Nemůžu ti ublížit.Bude lepší když ti ublížím teď, než pak svým odchodem.Mrzí mě že jsem tě takhle tahala za nos.Miluju tě a nikdy nepřestanu.
Miriam.

Na papír dopadla jedna moje slza a lehce rozpila M u miluju tě.

Natáhla jsem si boty, přehodila si přes rameno tašku a ani se neohlídla a hned vyšla ven.

Klíče jsem dole strčila do schránky a s hlubokým nádechem jsem se vydala ven.

Snažila jsem se utřít ubrečené oči, ale bylo to k ničemu.

Rychlou chůzí jsem se rozešla k čekajícímu taxíku, když v tom mě někdo vzal za zápěstí a otočil čelem k sobě.Tělem mi proběhla vlna energie a já už tušila kdo to asi je.Jen to ne.Ne ne ne, prosím jen jeho ne.

,,Miriam co to děláš?" zeptal se Marcus se zděšením v očích.Vyhla jsem se jeho čokoládkám a sklopila hlavu aby mě neviděl brečet.

,,Promiň Marcusi." pípla jsem a se všemi posledními silami jsem se mu vytrhla ze sevření a nastoupila do taxíku, který se ihned rozjel.

I přes silný motor jsem slyšela Marcusovo zoufalé volání mého jména.

Slzy si opět našly cestu ven z mých očích.

Udělala jsem dobře.Už ho nebudu dále zraňovat.

•••
Uhmm předpokládám že si mám jít kopat hrob...😂😂Miriam co to zase vyvádíš?🤭🙄
Jak to asi Marcus vezme?😱
love yaaa❤️❤️
maggie