How Can You Love Me? [Marcus Gunnarsen]

🔐hey, i'm Miriam🔐

Dorazili jsme autem před velkou budovu, okolo které se rozléhala obrovská travnatá zahrada sem tam nějaký ten strom a lavička.

,,Je to tu hezké." prohodila jsem, ale Marcus mlčel.Bylo vidět jak je nesvůj.

Povzdechla jsem si a pohladila ho po ruce a věnovala mu jeden úsměv.Odtrhl hlavu od předního skla a podíval se na mě, načež se jen nakřáple pousmál a vystoupil z auta.

Ihned jsem ho následovala.Vešli jsme do budovy, kde jsme se zastavili hned na recepci.

Marcus informoval sestřičku, zapsal se a pak už na mě jen kývl ať jdu za ním.

Celou cestu co jsme šlapali ty úmorné schody jsme neprohodili ani slovo.Nechtěla jsem na Marcuse nějak tlačit, bylo vidět že je nervózní.

Zastavil se až ve čtvrtém patře u dveří s číslem 121.

Zastavil se před nimi a chvíli na ně jen koukal.Bolel mě pohled na něj.

,,Já půjdu první jo?" řekla jsem mu a předešla ho.Žádné odezvy se mi nedostalo, tak jsem jemně zaklepala na dveře.I když se zevnitř pokoje nic neozvalo, vešla jsem a podle kroků jsem poznala že Mac hned za mnou.

Naskytl se mi pohled na rohový pokoj s tmavě žlutými stěnami.Nacházel se zde stůl, se dvěmi židlemi, postel a ještě jedny dveře, které vedly nejspíš do koupelny.

Zastavila jsem se pohledem na blonďáčkovi, který seděl na posteli.Hned jak nás uviděl zvedl hlavu.

Jeho snad na vlas stejné čokoládky, jako jsou ty Marcusovy, se zabodly nejdřív do mě.

Věnovala jsem mu menší úsměv, ale to on už se svýma kukadlama věnoval zase Marcusovi.Hned jak ho uviděl, mihla se mu přes obličej smutná grimasa.Pak ale hned zase sklopil pohled do svého klína.

,,Ahoj Martinusi," začal sebevědomně Marcus a přesunul si židli naprosti svému bratrovi, ,,Rád tě zase vidím.No každopádně jsem ti přivedl návštěvu." oznámil mu a pokynul hlavou směrem ke mně.

Vzala jsem si tu druhou židli a dala si jí naprosti kopii Marcuse.

,,Tohle je moje přítelkyně Miriam, chtěla tě poznat." představil mě Mac a Tinus sebou nad slovem přítelkyně nepatrně trhl.Svůj pohled k nám ale nezvedl.

,,Ahoj Martinusi, ráda tě konečně poznávám.Musela jsem tady tvého bratra vydírat aby mě za tebou vzal." krátce jsem se zasmála, načež po mě Mac hodil uražený pohled.

Martinus zvedl hlavu od svého klína, ale nezadíval se na nás, ale z okna.Vypadalo to jakoby přemýšlel.

,,No každopádně.Teď si asi říkáš proč jsem tě tak moc chtěla poznat, " vydechla jsem a krátce se podívala na Marcuse, který jen pokýval hlavou ať pokračuji.

,,I když bych možná neměla, tak vím co se ti stalo.Vím jak to s tebou bylo a vím jak jsi se sem dostal.A je mi to opravdu líto to mi věř.Chci ti jen říct že ale existují i horší věci.Jako třeba moje rakovina.Léčím se s ní už sedm let a žádný výsledek tu není.Moje šance na uzdravení?Prý 70%, ale já se cítím tak na 30%.Léky mojí bolest jen utlumují, ale metastázi v mým plicích nezabíjejí, " vypravovala jsem mu svůj ne moc šťastný příběh.Nerada o tom mluvím, ale třeba tohle Tinuse trochu probudí.

,,Chci ti tím říct že já asi za chvíli umřu.Dávají mi nanejvýš 4 roky.Ale ty žádnou rakovinu nemáš Martinusi.Nepromarni svůj život a kariéru.Osud ti očividně vzal to co ti bylo nejmilejší.Ale to se prostě stává a on už ti to nenavrátí.Martinusi, nenech si život protéct mezi prsty.Máš celý život před sebou, máš tolik možností.Co já bych za ně dala..." vydechla jsem a rozmrkala slzy.

,,Jak?" ozvalo se chraplavě naprosti nám a já k němu překvapeně zvedla hlavu.Nečekala jsem že by promluvil.

,,Jak se mám zbavit té strašné bolesti, která tady po ní zbyla?" zamumlal Martinus a díval se mi hluboko do očí, jakoby v nich hledal odpověď.

Slyšela jsem jak Marcus vedle mě překvapneně zalapal po dechu.

,,Buď jí zaplň někým jiným, nebo jí odstrč někam do rohu svého srdce a přestaň na ní myslet.Myslím že tři měsíce truchlení bylo víc než dost." pousmála jsem se a Martinus přikývl.

Pak obrátil svůj oříškový pohled na Marcuse.A pak se stalo něco co Marcusovi naprosto vyrazilo dech a on mi za to děkoval snad každou chvíli.

,,Jak se můžes zamilovat do někoho, kdo nejspíš umře?" zeptal se Martinus svého bratra a já se se zájmem podívala na toho mého blonďáčka.

,,Láska si nevybírá." vydal ze sebe a věnoval svému bratrovi šťastný úsměv.
Martinus nad jeho slovy jen pokýval hlavou a pak svůj temný pohled přemístil zase k oknu.

,,Asi by jste měli jít." zamumlal a já viděla jak Macův úsměv hned povadnul.

,,Dobře.A prosím Martinusi, přemýšlej aspoň trochu nad mými slovy." dodala jsem jemně a zvedla se ze židle.

,,Rád jsem tě viděl bráško.Brzo zase příjdeme.Mám tě rád." zvedl se i Marcus a s těmito slovy jsme opustili pokoj číslo 121.

,,Ty jsi úžasná!Neuvěřitelná!Magická!" začal zářit Marcus a ihned si mě přivinul do objetí, kde se se mnou zatočil dokola.

,,Maci pusť mě." zasmála jsem se on mě uposlechl.Ponechal ruce na mém pasu a já ty svoje za jeho krkem.

,,Říkala jsem ti, že se z toho dostane.Musíme na to ale pomalu.Žádný spěch." usmála jsem se a Mac mi věnoval jedem ze svých nejbrilantnějších a hlavně šťastných úsměvů vůbec.A se slovy že mě zve na večeři, jsme se ruku v ruce vydali k autu.

•••
A Tinus je tu!😎Snad se kapitolka líbila💛Jo a nemá to vůbec nic společného s knížkou Psychopat, jak si někteří z vás myslí😂
Příjde mi že je aktivita u této knížky hodně malá😢Nevím jestli je to tím že jsoi prázdniny, nebo tím že je ta knížka nudná🥺No nic.
love yaaa❤️❤️❤️
maggie