How Can You Love Me? [Marcus Gunnarsen]

🔐i want it🔐

Miriam:

Dveře se otevřely a vešli tři lidi.Zvědavě jsem ke skupince otočila hlavu a úsměv mi zmrzl na rtech, když jsem viděla onoho blonďáčka, kterému jsem tolik ublížila.Bolel mě pohled na něj, i když vypadal skoro v pořádku, mamka mi už stihla říct jak vypadal, když sem přišel poprvé.

Fakt, že tady byl, mě neskutečně zahřál u srdce a úsměv mi to na tváři nechalo doteď.

,,Dobré ráno slečno Rylen." pozdravil zdvořile doktor.Já ale svou pozornost věnovala jen blonďákovi, stojícímu pořád ve dveřích.

,,Co tu děláš?" zamumlala jsem snad tak potichu, že to mohl sotva slyšet, ale jelikož bylo v místnosti až na pípající přístroje ticho, nejspíš mě slyšel.

,,Chtěl jsem tě vidět.A taky mám jednu novinu." řekl a při druhé větě se rozzářil jako sluníčko, což vypovídalo o tom že to asi bude dobrá novina.

Přešel k mojí posteli, vedle které si sedl na židli.Po chvíli váhání mě vzal za ruku a já se na něj překvapeně podívala.

,,Nechápu proč jsi přišel, máš být s Edith." odtrhla jsem pohled od jeho kukadel a radši ty svoje zabodla do peřiny.

Marcus se zhluboka nadechl a bylo vidět že ho moje tvrzení moc nepotěšilo.

,,Miriam, ty někde v koutku duše víš, že já bych s ní nebyl.Nevybral bych si ji.Už nikdy," řekl a stiskl mi ruku, ,,Hned jak jsem se dozvěděl že to ona tě psychicky vydírala a ty jsi mě pak ve zmatku a zoufalosti z jejích slov opustila, dal jsem jí to pěkně sežrat.Myslím že i odjela z města." dořekl a v jeho hlase bylo slyšet potěšení.Opět jsem se na něj překvapeně podívala.

,,Ty mě miluješ?Ale jak můžeš?Vždyť umřu, ublížím ti, akorát se-" začala jsem něco říkat, ale už mi pomalu docházelo jaký blbosti to vlastně říkám.

Přerušil mě lehce.Prostě ty svoje polštářky přiložil na ty mé.Než jsem se dokázala vzpamatovat a něco udělat, už se zase odtáhl a usmál se.

,,Tebe budu milovat i kdyby jsi se proměnila třeba ve vlkodlaka." usmál se zářivě Marcus, což vehnalo i na mojí tvář úsměv.

Nezasloužím si ho.Tohodle chlapa si já sakra nezasloužím, ale koho to zajímá?Jsme šťastní spolu, tak spolu i budem.

,,A teď ta novina," pronesl natěšeně Mac a letmo se podíval na doktora, který jen kývl na znamení souhlasu, ,,Miri, čekáme spolu miminko.Jsi těhotná." oznámil Marcus  a mě jakoby se dech zadrhl někde v mých mizerných plicích.C-cože jsem?!

,,C-cože jsem?!" vykřikla jsem, až sebou Mac vedle mě polekaně trhl.

,,Jste těhotná slečno Rylen.Gratuluji." pronesl doktor s já myslela že to se mnou sekne.Já?Těhotná?Ale...ale to přeci nemůžu...

,,Děje se něco Miri?" zeptal se starostlivě Marcus, který si nejspíš všiml mého vyděšeného výrazu.

,,Ale vždyť já...já nemůžu být těhotná.Vždyť mám rakovinu a za chvíli umřu, nemůžu mít dítě." vyhrkla jsem frustrovaně a podívala se na doktora, který se pořád vesele usmíval.No mě to moc veselé nepřišlo.

,,Nemusíte se bát slečno, rakovina není dědičná a vaše tělo dokáže odnosit i porodit zdravé dítě." uklidnil mě doktor.

,,Ty to děťátko nechceš?" ozvalo se vedle mě nakřáple a já k němu ihned trhla hlavou.

Koukal se na mě opravdu smutně a zoufale a v očích se mu hromadila voda.O bože jen to ne.Ne ne ne Marcusi nebreč.

Usmála jsem se a zvedla ruku k jeho krásné tváři, abych ho mohla pohladit po líčku.

,,Jistě že chci.Popravdě jsem snad nikdy nebyla šťastnější.Jen mě to vyděsilo.Bála jsem se, že třeba nezvládnu porod nebo tak.Jinak jsem nesmírně šťastná že spolu čekáme miminko Marcusi." uklidnila jsem ho a on se ihned po mých slovech opět rozzářil jak sluníčko a slzy byly ty tam.

,,Ale nějaký ten háček to bohužel má." ozval se doktor a já cítila sucho v krku.A je to tady.Všechno má nějaký háček.Nic nemůže proběhnout hladce a bez problémů.Prostě ne.

,,A jaký?" vydala jsem ze sebe přiškrceně a na sucho polkla.Marcus mi pevněji sevřel ruku.

,,Těhotenství vám sebere hodně živin a energie, takže se nebude moct tak dobře bránit rakovině.Bohužel vám budeme muset dát umělý vzduch, který budete mít ale jen na noc.A taky se vám zkrátí vaše doba.Teď to odhadujeme na maximálně dva roky." řekl doktor a mě se zatočila hlava.

,,Dva roky?!" vykřikl vedle mě Marcus vyděšeně a naštvaně zároveň.Nedivím se mu.I já jsem byla v šoku a taky vyděšená.Přeci jenom mi právě oznámili že budu žít o dva roky méně než bylo plánované.

,,Marcusi." křikla jsem po něm když naštvaně vyskočil ze židle.Poraženě svěsil ramena a zase si sedl.Vzal mě za ruku, propletl si se mnou prsty a políbil hřbet mé ruky.

,,Moc mě to mrzí, ale nic jiného vám asi už nenabídnu." promluvil doktor po dlouhém tíživém tichu a odešel.

,,Chci si to nechat." pronesla jsem a Marcus se na mě podíval tím pohledem ''Ty mi snad čteš myšlenky'' protože jsem mu asi právě odpověděla na otázku.

,,Miluju tě, "nahl se nade mně a díval se mi hluboko do očí, přičemž mě jemně hladil po líčku, ,,A budu vás chránit jako oko v hlavě." dořekl a políbil mě.Užívala jsem si zase po dlouhé době jeho úžasné měkké rty a ujišťovala se jednou věcí.

My to zvládeneme.Já to zvládnu.Musím.

•••
Moc moc moc se omlouvám, že nevyšla kapitola, ale škola je tu, já jsem v devítce a absolutně na nic nemám čas😕Do toho ještě píšu one shots na ig a starám se o fp, takže je toho docela dost🥺🥺
Hádejte kdo má dneska narozky?🙋‍♀️Anoooo je mi 15🤪🤪No to je jedno.
Tak co, zvládne to Miriam?🤔
love yaaaa❤️❤️
maggie